Cestování: Pitriska svrbí dlaně: 5 dní na GrossGlockner

Vloženo 08.12.2008 08:28, autor článku: Pitrisek

Na sbalení všech věcí jsem měl asi půlhodinu času, nicméně stačilo to i na zběžnou kontrolu motorky.
Pak už jen do sedla a hurá na výlet.

Den 1.
Vendryně - Olomouc - Brno - Humpolec - Jindřichův Hradec = cca 360km
První den jsem počítal jen s rychlým přesunem do Hradce a s večerním seznamováním s novým členem party.
Okolo páté odpoledne jsem konečně dorazil ke Zdeňkovi domů a zjistil, že taky není sbalený ani připravený. Nicméně stále se čekalo na Honzu. Tedy abych byl přesnější spíše Honza čekal na nás - dole ve vesnici. Na mobil jsme koukli trochu později než bylo zdrávo a tak si tam náš nový člen asi hodinku počkal s pocitem, že jsme se na něj vykašlali. To byl za celý den asi jediný renonc.
Za to večer se opravdu vydařil.
Grilování a posezení s přáteli nám pěkně zvedlo náladu. Zjistili jsme, že Honza je správný kluk jak má být a těšili se na ráno...



Den 2.
Jindřichův Hradec - Linz - Traun - Salzburg - Lofer - Zell am See - Grossglockner - Lienz = 513km
Ráno nás probudilo sluníčko a čerstvý vzduch. Během snídaně jsme si ještě hráli se Zdeňkovými dětmi, což byla velmi náročná a slibná příprava na celou cestu.
Musím říct, že teda blechy jsem nikdy v životě nehrál a je to děsná sranda. Než ale porazím malou Zuzku, budu muset ještě hodně trénovat. Největší dík samozřejmě patří Zdeňkově ženě, která se o nás starala opravdu jako o vlastní.
Pomalu jsme se rozloučili s rodinkou a vyrazili plni elánu na cestu.



První zastávka měla být v Traunu, kde se konal sraz amerických aut a jelikož je jeden z nás vášnivý sběratel historických cadillaců, nemohli jsme tuto událost jen tak přejít. Počasí nám přálo, cesta ubíhala svižně a tak jsme tuhle zajímavou zastávku uvítali všichni.

  Čím víc pruhů tím lepší Cadillac

Cestu z Linze do Salzburgu jsme jeli po dálnici. Měli jsme toho ten den naplánováno poměrně hodně a proto jsme se snažili dostat co nejrychleji na jih. V Salzbugu jsme se odpojili a namířili si to přes Steinpaß(616) a Paß Strub do Loferu a pak dále na Zell am See.

  Česká svačina

Tahle cesta přímo vábí k návštěvě Großglockneru a i přesto, že je to strašlivě komerční turistická atrakce, měl by ji alespoň jednou navštívit každý milovník Alp.
Já osobně jsem se na něj těšil a už při příjezdu do vesnice Ferleiten jsem si představoval, jak moc zase obrousím stupačky a jaký nádherný výhled bude nahoře. Jenže člověk míní a život mění. Už ve Ferleitenu nás přivítala uzávěra silnice z důvodů nějakého pochybného halekání místních obyvatel v zelených kloboucích. Museli jsme tam tedy asi půl hodinu počkat než průvod odejde a během toho nám začalo trochu pršet.
V tu chvíli se mi v hlavě rojila spousta myšlenek na likvidaci "živého zátarasu", když se za mnou ozvalo „Ahoooj, jedete nahoru?“ Mladý pár Čechů na nás mával z chodníku. Chtěl jsem s nima prohodit pár přátelských slov, nicméně silnice se zrovna otevírala a jediné co jsem se dozvěděl bylo, že je nahoře trošku kosa.
Ale tak co, na horách přece zima bývá, no ne?
Po zaplacení mýtného v ceně 18 euro jsem už švihal nahoru. A můžu říct, že jsem motorku nešetřil. Zatáčky se nádherně střídaly a já si poprvé za celou cestu užíval krásných náklonů, nádherné horské scenérie a všeho, co k tomu patří.
O pár minut později se mi ale dostalo přátelského varování v podobě podklouznutí zadní pneu při výjezdu ze zatáčky. Kouknul jsem na teploměr a 4°C jasně napovídaly, že budeme muset všichni zvolnit. Nikdo z toho nebyl mrzutý, věděli jsme dobře, že tenhle víkend užijeme ještě zatáček až až. Co mě znepokojovalo trochu více byl teploměr. Se stoupající výškou pomalu překročil nulu a zastavil se na konečných -2°C při výjezdu na Edelweißspitze (2572), což sice není žádná hrůza, nicméně sjezd v téhle teplotě dolů z kopce dlážděnou cestou není právě to pravé ořechové.

Ani náhodou jsme v tu chvíli neměli pomyšlení na nějaké nebezpečí a zaobírali jsme se radovánkami typu koulovačky či stavění sněhuláka na kufru motorky. Byli jsme vysoko, bylo nám krásně a byli jsme šťastní na světě.
Během 10 minut se však přihnala mlha, začalo trochu sněžit a tak jsme museli jet dál. Cestou jsme se ještě zajeli podívat na Franz Josef Höhe k ledovci Pasterze. Jako správný turista mám z téhle oblasti spousty fotek a nemálo z nich by se dalo zaměnit s fotkami z Antarktidy.

Pomalu jsme sjížděli dolů přes Iselsbergpaß(1204) až do města Lienz, kde jsme se ubytovali v příjemném a útulném hotelu pod horami.



Den 3.
Lienz - Oberdrauburg - Palluza - Tualis - Rigolato - Auronzo - Cortina - Andaraz - Arabba - Ortisei - Pens - Vipiteno - Jaufenpas - San Leonardo - Schonau - Timmelsjoch - Sölden = cca 500 km
Ráno jsme byli opět jako ve snách. Výhled z hotelu nádherný, všude azuro a hory. Rychle jsme zdlábli velikou a dobrou snídani a vzhůru do sedel. Cesta byla naplánovaná převážně po Itálii.
Slunce nás vítalo a vypadalo to na zatraceně hezký den.



Mezi horami jsme se vydali nejprve na východ do města Oberdrauburg, kde jsme už zabočili na Plöckenpaß(1962) do Itálie. Hned po příjezdu do "Taliánska" jsem si všiml dvou věcí: Taloši opravdu umí dělat silnice a řídí jako čuňata. Motorkáři obzvláště.
Možná to bylo jen tím, že jsem si zvykl na styl jízdy v Rakousku.
Po příjezdu zpátky do Čech bych byl vděčný i za tu Itálii...



Kousek za hranicemi pod městem Paluzza jsme zabočili na západ po cestičkách, které skoro nejsou na mapě, přes hory a města Tualis, Rigolato, Auronzo a dále do Cortiny. O tolika zatáčkách v nádherných horách se mi ani nesnilo. Cesta se vlnila jako had, stoupala a klesala s nemalým převýšením a na světě bylo opět krásně.
Tedy do chvíle co nám Honza sdělil, že jeho GSo není cisterna a že musí tankovat.
S tím jsme teda ani trochu nepočítali, jelikož byla zaprvé neděle a sehnat otevřenou benzinku nebyla žádná prdel a za druhé jsme byli docela v pustině a šance na benzin byly teda poměrně chabé. Nakonec jsme to vyřešili tím, že pojedeme na doraz a až mu dojde benzin, dojedeme mu pro nový a vrátíme se pro něj...možná...

  GSo není cisterna a musí tankovat

Naštěstí pro nás pro všechny se asi hned po 3 kilometrech objevila v zapadlé vesničce benzinka a tak jsme si všichni doplnili zásoby a s novým úsměvem na tvářích pokračovali přes Paso Tre Croci(1805) do Cortiny d´Ampezzo.
Za Cortinou už šly průsmyky jako na běžícím pásu. Passo di Falzarego (2105), Passo di Valparola (2192), Passo di Compolongo (1875), Arabba, Passo di Gardena (2121), Ortisei a pak spojka na dálnici v Ponte Gardena.



Cesta byla nádherná, ale začalo poměrně hodně pršet, takže původně plánovanou trasu přes Bolzano po silnici č. 508 jsme museli škrtnout a až do Vipitena jsme udělali zrychlený přesun po dálnici.
Je to škoda, ale i tak toho bylo dost.
Ve Vipitenu začala poslední nádherná část cesty. Na mapě se na mě smála klikatící se vyhlídková cesta a cedule Passo di M. Giovo (2094) jasně ukazovala kudy se pojede.

  Poměrně hodně prší

  Passo di M. Giovo (2094)

Počasí se bohužel stále zhoršovalo, teplota se pohybovala okolo 4° C a tak jsme se začali pomalu obávat výstupu na Passo del Rombo/Timmelsjoch (2509).
O nás v podstatě ani moc nešlo, nám bylo celkem fajn a nálada i přes poměrně velký počet ujetých zatáček a kilometrů byla výborná, nicméně po sněhu se nám fakt jet nechtělo a navíc nás tak trochu tlačil čas. Timmelsjoch je otevřen v době od 7 do 20 hodin a v momentě kdy jsme byli "pod kopcem" už počítač ukazoval 19:30.
Do toho všeho se ještě přidala mlha a výjezd nahoru byl opravdu náročný. Poslední kilometr před přejezdovou závorou začalo poměrně hustě sněžit a na silnici se vytvořila asi 3 cm silná vrstva sněhu. Nedalo se plynule rozjet, ABS nám cvakalo téměř pořád. Závoru jsme sice stihli včas (průjezd asi 13 euro v obě strany), nicméně právě v tomto okamžku měl přijít jeden z nejnebezpečnějších okamžiků cesty.
Sjezd dolů.
Nechal jsem kluky jet první a sám se snažil ještě pořídit pár fotek. Jedna z nich mě málem stála pád. Viditelnost v 2,5 kilometrech, v mrazu, byla ani ne 5 metrů, silnice značně kluzká. Všichni jsme jeli s jednou nohou na brzdě a druhou na zemi rychlostí ani ne 5km/h. Čím více jsme však klesali, tím méně sněžilo a více pršelo a zdálo se nám, že je po problému. Dokonce i já, zvyklý na jízdu v zimě ve sněhu jsem byl rád, že je tento úsek za námi a povolil jsem motorce trochu uzdu ať jsme brzy v cíli.
V momentě, kdy přišla velká dlouhá rovinka se mi jakoby zdálo, že před sebou v mlze vidím výstražná světla. Zmáčkl jsem obě brzdy naplno a za opětovného známého cvakání brzd jsem se snažil zpozorovat jakékoli nebezpečí. Tentokrát to bylo malé stádo ovcí toulajících se po silnici. Zastavil jsem od nich tak 3 metry a opět děkoval konstruktérům z Yamahy za ABS, které bylo ten den téměř v permanenci.

Jen pro srovnání jak to vypadalo na Timmelsjochu a jak by to mělo vypadat:



Další cesta dolů už proběhla bez problémů. Po krátké chvíli jsme dojeli do cílové destinace Söldenu, ubytovali se v jednom z krásných místních hotelů a šli do nedaleké restaurace fandit alespoň před obrazovky televizí poslednímu "našemu" zápasu na Euru...
Den se vydařil, trochu jsme ještě večer probrali zážitky a šli spát. Věděli jsme, že před sebou máme ještě jeden velký den...

Den 4.
Sölden - Timmelsjoch - Merano - Appiano - Fondo - Passo Mendola - Passo di Tonale - Passo di Gavia - Bormio - Passo di Stelvio - Reschenpaß - Insbruck - Sölden = cca 480km
Další ráno už sice nebylo tak hezky jako první dva dny, nicméně nepršelo, silnice byly suché a zpoza mraků na nás vykukovaly okolní třítisícovky.

  Okolní třítisícovky

Tenhle den jsme si naplánovali jako nejnáročnější část cesty a tak jsme se šli řádně posilnit. Musím říct, že snídaně v tomto hotelu byly jedny z nejlepších, jaké jsem kdy měl a hned mi to zvedlo náladu nejmíň o 300%.
Jako malý kluk jsem s luxusním úsměvem na tváři utíkal ven lepit si na motorku samolepky, co jsem dostal na Timmelsjochu a Glockneru. Venku jsem ještě zjistil že jsou motorky komplet zasviněné od jemného štěrku, který na některých místech působil jako luxusní brusná pasta. Ale tak co, je to cesťák a nějakou patinu mít musí.
Oblíkli jsme se tentokráte do všeho, co jsme měli, abychom cestou nemuseli řešit neustálé převlíkání a vyrazili jsme na cestu. Jediný, kdo neřešil oblíkací problémy byl Honza, kterýžto, jako mimořádně zimomřivý člověk, měl na sobě 4 vrstvy termoprádla, kombinézu a nepromok i ve 20 stupních.
Cestou na Timmelsjoch jsem se těšil na krásný výhled, panorama a spoustu úžasných fotek, jenže mlha a déšť na to měly jiný názor. Ale tak co, nevadí, určitě se sem podívám ještě koncem léta a to už se třeba počasí umoudří.
Tentokrát nahoře nesněžilo, nicméně teplota opět na bodu mrazu, jen ty ovce chyběly. Možná proto, že jejich oblíbený úsek už nebyl v mlze.

Dole pod kopcem jsme zabočili na jih na Merano, pak dále na jih na Appiano, ve kterém jsme se spojili s kamarádem, který se vracel ze Sardinie a domluvili si sraz na Passu Mendola. Bylo to hezké shledání, stále ještě v mírném dešti. Trochu jsme si vynadali do bláznů, protože v takovém počasí by psa nevyhnal, natož motorkáře, dali si příjemný oběd, poklábosili a jeli zase dál.
Pomalu ale jistě jsme se blížili ke Stelviu. Musím říct, že Itálie je nádherná země. Možná jsou Taloši potrhlí maníci se sebevražednými sklony na silnici, ale cesty dělat opravdu umí. Za Passem del Tonale(1883), ve městečku Ponte di Legno, jsme hledali cestu na Bormio, mimochodem jedno z nejkrásnějších měst v oblasti. Zjistili jsme, že cestička na Bormio je opravdu uzounká, místy ne širší než 2 metry s obrovským srázem dolů a většinou bez svodidel či jiných zábran. Kdyby nebyla tak parádně hustá mlha, nevím jak bych tam se svou mírnou závratí projel.

Do Bormia jsme dojeli v pořádku, projeli jsme se po centru městečka a vzhůru na Stelvio.
Cesta na Stelvio vede vyloženě pustinou. Opravdu bych tam nechtěl jet sám a už vůbec ne mít poruchu nebo nedej bože upadnout. Nevím za jak dlouho by se mi dostalo pomoci. Tiše a pokorně jsme se ploužili krajinou a obdivovali krásu a moc přírody, která právě tady ukazuje, jak nádherně hrubá a nehostinná umí být.
Nekonečné množství zatáček, skalisek, propadlin a horských jezírek. Místy zákeřná mlha, schovávající další 360° zatáčku a pod ní velký sráz končící špičatými skalisky.
Prostě nepopsatelná nádhera.

Díky bohu přestalo pršet a mlha se trochu rozestoupila, takže jsme měli naději na průjezd Stelviem bez sněhových radovánek.

Nahoře v průsmyku Passo dello Stelvio (2757) zastavujeme a kocháme se nádherným a zároveň brutálním výhledem na příkrý sjezd dolů. Na silnici klikatící se jako zmije v nekonečném počtu ostrých a úzkých zatáček, ztrácející se někde v mlze.

  Passo Gavia

Cestou dolů se mi už nechce mačkat spojku. Jsem rád, že mě rukojeti příjemně hřejí a nemrznou mi prsty. Stejně jedu jenom na dvojku či jedničku a tak to tam sypu bez spojky. Kardan při podřazování z kopce třískne jako po ráně kladivem, ale už to neřeším. Čím více sjíždíme dolů, tím více obsychají silnice a zdá se, že je na světě zase nádherně.
Zapomínáme na neskutečné množství mokrých zatáček a nebezpečných úseků a citelně zrychlujeme. Levá střídá pravou v takovém sletu, že už snad ani nic jiného nevnímám. Řítíme se značnou rychlostí dál - na město Curon Venosta, kde obdivujeme nádherné jezero s vyčnívající kostelní věží. Jediné památce po zatopené vesničce.



Přemýšlíme o nějakém jídle. Už je poměrně hodně hodin a domů zbývá ještě tak 150 km. Jídlo tedy zamítáme a jedeme dál až do vesničky Nauders. Tady zastavujeme. Na Zdeňkovi je vidět, že už si 2 dny nezajezdil po suché silnici a navíc jsme v pásmu, kde všude kolem nás mají všechny hory přes 3 kilometry výšky. Honzu necháváme dole a jdeme si zařádit do nádherných zatáček směřujících do Švýcarska.
Po tak dlouhém abstinování po pořádných náklonech si připadám, jako by mě ovládal nějaký silný živočišný pud a zahryzávám se prudce do strmého kopce. Dvojka, motor vytočený do nepříčetnosti a jiskry odlétávající od stupaček. Nikde ani stopa po domu či provozu.
Jsme tu sami.
Jen my a naše stroje.
Pomalu začínám vnímat měnící se zvuk motoru a hladina adrenalinu jen stoupá. Obrušuju šrouby na stupačkách a z žárupevné nerezi odlétávají další a další ocelové třísky.
Tímhle tempem nám cesta utekla neskutečně rychle a přijíždíme ke Švýcarské hranici. Vypadá téměř opuštěně a tak i přesto, že jsem si chytře nechal pas doma, projíždíme skrz a po chvilce tankujeme v bezcelní zóně. Jedeme zpátky a začínám mít trochu obavy, jelikož na hranici stojí celník a pečlivě se zaobírá projíždějícím autem. Nás si naštěstí opět nevšímá a tak projíždíme hranice v pohodě.
Cestou dolů se opakuje totéž co nahoru. Plný plyn, brzdy, náklon sprcha jisker, plný plyn a tak dále až dolů. Dole mi brzdy smrdí jako přeloženému kamionu, co právě sjel Stelvio. Kotouče mám modro fialové a úsměv na tváři od ucha k uchu. Zdeněk přijíždí těsně za mnou a trochu nervózně oznamuje, že uvařil zadní a prošlápl ji naprázdno.
Jedeme pomalu domů. Teď už poměrně volně. Jsme vybouření, unavení, uzážitkovaní a těšíme se na koupel a spánek. Cestou na Innsbruck ještě projíždíme dva téměř desetikilometrové tunely, kde teplota vzduchu stoupla o 10°C. Neskutečné vedro, které se zdá, že nikdy neskončí.
Nakonec pozdě večer přijíždíme k hotelu. Probírám fotky, odpočívám ve vaně a pomalu usínám.
Pro mě tento výlet končí.
Kluci se jdou ještě další den zrelaxovat do blízkých luxusních lázní, ale já už jedu dál. Čeká mě ještě dlouhá cesta a zároveň volají další a další dálavy...

Den 5.
Sölden - Insbruck - Salzburg - Linz - Wien - Brno - Olomouc - Vendryně = 1002km
Poslední den je jen ve stylu zrychleného přesunu domů. I když si myslíte, že na dálnici není nic k vidění, opak je pravdou. Pokud se člověk hodně dívá kolem sebe uvidí spoustu nádherných zámků, jezer, vysokých mostů a propastí pod nimi. Namátkou můžu jmenovat třeba Chiemsee kousek od Rosenheimu, které vypadá jako malé moře, pak kousek za Salzburgem Altersee a spousty nádherných scenérií, kterými si může člověk na nudné dálnici zpestřit cestu.
Přijíždím do Vídně a vypadá to, že už jsem skoro doma. Nicméně čeká mě ještě jeden dramatický zážitek.
Vídeň mám rád a tak jedu do centra trochu se pokochat místními památkami, ale už jen opravdu zrychleně. Najíždím na známou sedmičku směr na Brno a zjišťuju blikající rezervu. Nu což, natankujeme tedy ještě jednou.
Přijdu k pokladně, kde mi pumpařka s lítostí sdělí, že má karta nefunguje. Zkouším ji ještě jednou, dvakrát, pak odbíhám do nedalekého bankomatu, jelikož jsem si jistý, že peněz je tam dost. Ale ani tady jsem nepochodil. Začíná mi to v hlavě vařit a přemýšlím, kdo by mi mohl pomoct. Připojuji se na net a sháním číslo na Alexe. Bohužel nemám tužku ani nic jiného a tak si píšu jeho číslo nasliněným prstem na špinavý rozpálený výfuk. Sice to bolelo, ale stálo to za to.
Zlatý Alex mě tahá z bryndy. Jede kvůli mně přes celou ucpanou Vídeň a já jsem mu neskutečně vděčný. Ani nechci pomyslet za jak dlouho by mi přijela pomoc a vůbec tahle trapná situace mě stojí hodně studu a potu. Ještě chvíli klábosíme a pak zase tenhle nenápadný člověk se zlatým srdcem mizí ve víru velkoměsta.
S nově nabytými dojmy z tohoto zážitku překračuji hranice a všímám si, že na mě dýchlo nepopsatelné teplo a vůně domova.
Jsem doma.



Kromě téhle vůně a zvláštního pocitu, je mi to však dáváno najevo i smrtelně agresivními řidiči, kteří se mě snaží na každém kilometru zabít. Nechápu proč, nerozumím, co jsem komu udělal, proč jsou najednou všichni tak agresivní. Možná jsem byl příliš dlouho v cizině a zapomněl jsem.
Nevím a je mi to líto. Nicméně neřeším to. Jsem už spoustu hodin na cestě a těším se domů.
Večer už jen relaxuju, popíjím vínko a přemítám nad nádherně prožitým výletem. Probíhají mi v hlavě všechna města, všechny vesnice, všichni lidé, se kterými jsme mluvili.
Po chvilce mě ale zase začínají svrbět ruce a už pomalu hledám další a další cestopisy, vytahuju mapy, kreslím a usínám s plány na další "velkou pouť".
Dálavy volají...

Pitrisek

foto: autor

Pozn. redakce: Jen k vídeňskému horkému dobrodružství: ještě, že se tady na tom netu tak navzájem máme - spojka Vídeň - Praha - Olomouc - Vídeň a Praha a vazby zpět přes Olomouc a Prahu do Vídně zafungovaly na jedničku. Je fajn vědět, že se kdekoliv máme na koho obrátit - zvlášť ti, co cestují po "v mlhách a sněhu se ztrácejících a vlnících se" dálavách.

Zhlédnuto: 981x

Hodnocení článku: