Nebo by se článek taky mohl jmenovat Letecká pouť v Pardubicích.
Přesně tam totiž tahle monstrózní akce o víkendu 5.-6.6.2010 proběhla a protože jsme na ni dojeli, přináším krátkou reportáž jak o ní, tak i o cestě - třeba se někdo vydá v našich stopách a brzdných drahách.
Pilot jako pilot? O motorkářích se taky říká, že jsou to letci a střelci.. A ne nadarmo se říká lítej pomalu a nízko.
Proto jsem se rozhodla sepsat malou reportáž o cestě za letadly. Technika jako technika, jen tady tyhle létající stroje mají minimálně desetkrát tolik více koní než ty, co jezdí po dvou kolech na silnici.
Dnešek pro měl opravdu premiérový. A to hned několikrát.
1) první Letecký den
2) první jízda s přítelem
3) první jízda na motorce nad litr
4) první výlet nad 300km/den
5) první cestovatelská reportage
Navíc k tomu musím připočíst - po měsíci a půl jsme se ráno probudili do naprosto luxusního slunečného dne s modrou oblohou - a to už v šest ráno, kdy se nám sluníčko rvalo do pokoje a vysloveně si říkalo - pojď za mnou.
No kdo by odolal. Zvlášť, když ten dnešní avizovaný program opravdu stál za to.
L-29 Delfín
Část první: Letadýlka
Ani pětikilometrová kolona aut..a kilometrová fronta před pokladnou mi dnešek nemůže znechutit. Ne, když už mi nad hlavou burácí motory, že není pomalu slyšet vlastního slova.
Po zaparkování a převlečení do pohodlného oblečení, s batohem s pitím, svačinou a foťákem jsme se mohli vydat konečně na plochu.
Hned na začátku nějaký ten vrtulníček a vojenská technika - aby bylo na co koukat a co si prohlížet, než začne oficiální program a abychom se naladili a navnadili na to, co přijde.
O kousek dál zaparkovaná Alca a chlouba českého armádního letectva Grippen.
Mi-2
L - 159 ALCA
Protože tohle bylo výročí celé aviatiky, na obloze se v prvním dějství programu objevil Kašparův Bleriot - první letoun - ta konstrukce, jak s tímhle dokázali to, co dokázali? A protože to bylo takové výročí, předvedl se na obloze Jak 55 se skywrittingem a vykoulil krásnou stovku.
Bleriot IX (1918)
Nesmím zapomenout na menší výstavku historických veteránů z Přelouče, krom aut tu měli zaparkované samo i motorky. Také nechyběla plocha s vystavenými hasičskými vozidly.
Veteráni…
…na dvou kolech
No, než jsme došli za druhou řídící věž (přes prodejní stánky s jídlem, pitím, zmrzlinou, tričky, modýlky, dvakrát kolem fronty u TOIek, ale i třeba blbinama do kuchyně) až ke stánku virtuálních letek 1st Czech Lions a 311. stíhací RAF, viděli jsme toho z těch 100 let letectví tolik (kolik já ještě z nejvíc zajímavé druhoválečné a dvojplošníkové éry ještě nikdy) a oba si to maximálně užívali (slintat se dá i v duchu, ale takových nadšenců tam byly tisíce).
Na každé stojánce stál skvostík - a i když jsou něco repliky, i když nemají originální motory, to prostě nevadí.
Bf 109
Spitfire Mk V.
Ju 52
Jak 3
Mig 29
A vidět je ve vzduchu prolétat nad loukou s diváky nebo za simulovaného boje nad našimi hlavami v souboji německého Messerschmittu (Me 109) nebo Fockáče (Fw 190) se spojeneckým Spitfirem či Hurricanem či akci trojplošníku Fokker Dr. I. – raritky, co na vlastní oči jen tak na nebi nezahlédnete.
Z Junkerse Ju 52 (transportního a výsadkového třímotoráku) dokonce vyskákali parašutisté a pozemní jednotky (za halasného akustického válečného podkresu) sváděly boje v jednotlivých částech programu tak, jak šla historie československého letectví společně s dějinami.
V dalším dějství se na obloze představily sovětské stroje – Jak 3, Jak 9, Jak 11. A ty na nebi vystřídaly akrobatické formace Zlínu – 26 Trenér.
Když jsme letiště opouštěli, ozývaly se nad hlavou Migy a Jas – 39 Grippen.
Fokker Dr. I.
Souboj Fokker Dr. I. vs Sopwith Strutter 1 1/2
Letecká sláva
Část druhá: Námět na výlet
Teď by měla přijít na řadu ta část cestovní.
Krátký itinerář jsme zahájili vyhledáním nejschůdnější trasy na internetu.
Mapy ukázaly 160km..za 2hodiny a 15 minut. To přece musíme zvládnout za hodinu a půl.
Odjezd v 9:00 z prostějovské pumpy, tak abychom dorazili na místo v půl jedenácté, by měl podle plánu stačit.
Vyrazili jsme přesně, nechtěli jsme letět, byla to přeci jen naše první jízda, ale svižné tempo jsme si udržet chtěli.
Plán cesty tam:
Byla to naše první společná jízda, takže začátek byl trochu oťukávací. A to doslova. Potřebovala jsem si navyknout na jízdu s tímhle chlapem na téhle motorce, takže ťukance do helmy řidiče a srovnání se na zadním sedadle jsme během prvních deseti kilometrů zvládli.
Z Prostějova jsme to vzali do hor přes Ohrozim, Vícov a Malé Hradisko. Krom toho, že to byla cesta i podle mapy, je to úsek, kterým se dá dostat (pokud nechceme jet vrchem přes Olomouc) přes Boskovice, Letovice a Svitavy na sever do východních Čech.
Teda mělo by, jenže. Pojem “práce na silnici“ je teď momentálně velmi aktuální. I když jsme nepotkali žádného smutného smajlíka se sloganem“Musíme to opravit“ (asi na ně zapomněli), těch zpomalených úseků bylo až dost. Vyvrcholilo to asi tím nejdelším 1700m dlouhým frézováním u Letovic (fakt humus – v pařáku, na moto, pod nos čudící auto před, vedle jedoucí parní válec na čerstvém asfaltovém koberci – nic pro můj žaludek ani pro srdíčko motorky).
Navíc jsme na horizontech potkali pár dementů – předjíždí, na druhou stranu kopce nevidí a někteří si předjížděcí manévr protáhnou, takže jsme i s motorkou uhýbali v našem pruhu až hodně ke krajnici (a pak prý že motorkáři jsou nebezpeční).
Nazpět to vezmeme jinudy.
Pokračovali jsme přes Svitavy, Litomyšl, Vysoké Mýto a Holice.
Nakonec jsem byla ráda, že už vjíždíme od severu do Pardubic. Ale opět jenže.
Ne, vážně nemám ráda jízdu ve městě a nedoporučuju. Křižovatky, trolejbusy, smrdící náklaďáky, auta maminek s dětmi a bloudícími turisty. A pak teprve následovala ta kolona na letiště, ve které bychom se upekli a moto uvařili, kdyby mě řidič poslouchal. Díky bohu má vlastní dost tvrdou hlavu a tak na mé protesty zezadu nereagoval ani tehdy, když jsme v předjíždění míjeli policejní transportéry (fakt jsme nechtěla, ale když už kolem nás dopředu projelo protisměrem i odrzlé auto, pak už mi přišlo normální a logické, že motorky prostě jedou a proplétají se rychleji).
Plán cesty tam
Realizovaná cesta zpět:
A to je ta s doporučením. Z Pardubic se stačí držet cedulí směr Holice - Litomyšl - skrz tunel na Moravu - Moravská Třebová - Konice a kolem železniční tratě přes Kostelec na Hané do Prostějova. Změnili jsme plán cesty, nechtěli jsme se znovu courat.
Kdyby se tak dalo městečku Chornice vyhnout - tam je cesta uhopsaná, polepená, semtam díra - to byl asi nejhorší úsek cesty.
Z Chornic jsme kopírovali železniční trať na Prostějov (vede se silnicí souběžně), sluníčko nám svítilo do zad a oslepovalo mě v zrcátcích a na přejezdech nebylo vidět, jestli blikají nebo ne (a že jich tam je). Ale cesta tudy je naprosto luxusní. Vážně. Dobrý asfalt, zatáčky, snad jen jeden nepřehledný úsek. Nic pro rovně jezdící střelce a nic pro prasátka, co by lítala v protisměru. Teď na začátku léta to může být i cesta na kochačku – pole zelená a žlutá, lesy neprůhledné, ale listí nepadá na silnici.
Občas jsem se přistihla, že přemýšlím, ruce jen staticky odložené na řidiči a jednoduše jsem si tu cestu vychutnávala a užívala plnými doušky. Vesničky jsou na sebe téměř nalepené (Dzbel a Jesenec a Štarnov, Přemyslovice a Hluchov), ale i tak to svezení za to stojí a čím blíž Prostějovu, tím víc se z kopce brzdí.
Z Pardubického letiště jsme vyráželi po páté hodině a doma i se složenýma věcma a zaparkovanou motorkou jsme byli přesně v osm.
turbovrtulové ATR
Jak 3
Suma sumárum:
cesta tam i s wc pauzou a neuvěřitelnou kolonou v Pardubicích cca 3,5h
cesta zpět s picí pauzou v Litomyšli cca 2,5h
spotřeba benzínu: v průměru okolo 6l
celkový počet km: 340
počet mávnutí na protijedoucí motorky: nepočítaně
množství usmrceného hmyzu: už jsou z nás masoví vrazi.
No a protože pouť v Pardubicích není každý týden, jsou tu i jiné cíle výletu:
Kunětická hora (nejen v době srazu), do Dvora králové nad Labem - do ZOO se safari je to o kousek dál, ale pro cestovatele pak výlet na celý den, v Litomyšli je také co k vidění - parky a zámek, Hořice (na sever, ale na opačnou stranu od ZOO) jsou pro každého roadracing fanouška známé, a i samotné Pardubice mají co nabídnout..i kousek perníku na zub.
Focke Wulf 190 A8
Takže teď ležím v posteli, zívám a klapu krátkou reportáž, puchýř přes celý malíček pod náplastí (ne, opravdu ty ponožky proti puchýřům u mě teda nezafungovaly, asi budu muset boty rozchodit víc), ruce, krk a obličej mám fest nakrémovaný, aby se vysluněná a rudá kůže trochu vzpamatovala, moto hadry schnou a smrdí... ale výlet báječný, zážitek nezapomenutelný, silnice dobré a dementů na silnicích jen pár.
Jediné hodnocení dnešního dne je 100% a velká jednička s hvězdičkou.
První pomoc
