Při našem novoročním pokec-srázku sedíme u mě doma ve složení já, Martin, Dáša, Admin-Zdeněk, Laďka a bavíme se tak o plánech na léto a vůbec…a padnul návrh GrossGlockner.
Akorát vymyslet datum.
Nakonec jsme se shodli na 7.-10. květnu. Úplně se mi to nezdálo přece jenom v květnu se teprve cesta otvírá, ale zas na druhou stranu - aspoň tam nebude příliš turistů. Když začal duben, začal jsem být lehce nervózní, protože nikdo nic neřešil.
Tak jsem se do toho pustil a začal plánovat cestu a pročítat všechno možné o cestě na GrossGlockner.
Naplánoval jsem cestu, kterou jsme mnohokrát změnili.
Zdeněk nás informoval o nějakém pensionku, kterej mají Češi. Tak další prohledávání a nakonec Zdeněk posílá odkaz, že by to mohlo být to, co hledáme. Prolejzám stránky, které jsou v ČJ/AJ/NE a hledám ceny za ubytko. Vychází to na 22€ bez ničeho a 35€ s polopenzí.
Dohodnuto - jedeme sem. HochalpenStrase je odsud kousek a okolí Zel am see (jak jsem několikrát opraven tak se to nečte anglicky, ale německy „cel am zee“) je nádherné. Tak už jsme dolaďovali jen pár detailů, načež mi Zdenek říká, že se ubytuje už 6. večer ve Čkyni, kousek od hranic. Jelikož jsem měl taky už 6. dovolenou, tak jsem do daného pensionku zavolal a upravil to na 3 osoby.
1.den – zmatky a odjezd
6. května jsem se chtěl trošku prospat. Přece jenom máme sraz až večer a není kam spěchat a já už mám přece všechno sbaleno. Z omylu mě ale vytáhnul veverčák Martin, když mi v 7 ráno poslal SMS, která mě vzbudila s textem, jenž zněl nějak takhle "Nastala komplikace až budeš mít chvilku, tak zavolej". Tak mu volám, vo co že jako jde? Míra prej nejede - manželka měla v noci horečku a tím pádem s náma nevyrazí ani ten druhej choprák. No fajn to nám to pěkně začíná.
Kouknu ven z okna a tam šedivo a prší.
Tak jdu zapnout počítač a koukám na počasí - to hlásí od čtvrtka krásně a pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Ovšem pro změnu mi na ICQ píše Admin: "Psal ti Děda? Nikam se nejede!" No tak to teda NE! Hned mu volám, o co jde? Prý kvůli počasí a Mírovi.
Tak to teda NE – jedem! Má bejt hezky, tak žádný kecy a jedééééém. Podařilo se mi ho ukecat a podařilo se mi ukecat i Laďku. Takže dohodnuto a vyrážíme. Jenom zařídit pár věcí a tradá.
Naházím věci do auta (myslím si, že všechny) a jedu do garáže. Naházím nezbytné věci na motorku a pláštěnku strkám do batohu (těch pár kapek mě nezabije a nejsem z cukru né – Enduro PYČOWOE).
Hned stavím u první benzinky a tankuju plnou. Pláštěnku si furt neberu, je to jenom pár kapek, z toho pršet nebude a nejsem z cukru. Takže stavím po pár km hned za Lahovickým mostem, u stavby okruhu a největšího přemostění, v odstavným pruhu (čerstvě vyasfaltovaným), za nějakou tatrovkou, u které řidič v tom slejváku řešil problém s kolem. Rychle a s patřičnýma nadávkama na sebe rvu pláštěnku. Nadávám si, že jsem to neudělal hned. Cesta proběhla v klidu s pár zastávkami. Na poslední, když jdu sundávat pláštěnku, koukám, že je vorvaná až do pasu na cáry - asi nevydržela ten fofr na dálnici.
Ubytování ve Čkyni nacházím vcelku bez problému.
Uvítala mě starší paní a ukázala mi, kde budeme spát. Je to luxusni byt 3+1 beru si jeden pokoj a Zdeňkovi s Laďkou nechávám ten, kde je manželské lože. Po ubytování jdu na obhlídku okolí penzionu. Je to fakt luxusní, což je vidět na fotkách.
Mám hlad a zjišťuji 2 nemilé zprávy: taška s jídlem zůstala doma a tady se nevaří. Volám Dědovi, kde je. Prej akorát vyráží pro Dášu. Tak mu popisuju můj problém s jídlem. Trošku mi nadává, ale říká, že nějaký jídlo má, takže hlady neumřu. Asi v šest večer dorazí Admin vyfoukanej a úplně promáčenej – stihl je šílenej slejvák a hroznej vítr, kterej trápil i mě cestou.
Zdravím, říkám, aby si dali motorku dovnitř a s úplně zasněným výrazem ve tváři se ptám, jestli nemají nějaký jídlo, protože jsem si tašku s jídlem nechal doma. Slitovali se a dali jsme si těstoviny - kuře na paprice. Potom, co Laďka rozmrzla v koupelně, jim jdu ukázat "hospodu". Byli jsme tam sami a dokonce jsme si i sami točili pivko akorát - nemaj ani chipsy. Nakonec jsme přece jenom jedny našli a zpucovali k tý Plzni, co jsme si natočili. Hrál jsem si na barmana a docela mi to i šlo, teda doufám, ale nikdo si nestěžoval.
Když dorazil Martin s Dášou, kterej čekal na Dášu, až dorazí z práce, tak jsme ještě pokecali a upřesnili pár věci. Mezitím volal Martinovi Míra, kterej se s náma přece jenom sejde ve Strážném na benzince a že s náma pojede aspoň do Passau do Luise a pak pojede zpátky domů za manželkou.
Vyrazili jsme spát s tím, že budíček bude brzo a v půl devátý máme sraz s Mírou.
2. Den – Bloudíme se šťastným koncem :-)
Ráno byl klasickej shon - rychle zabalit, hodit do sebe nějakou tu snídani, v mém případě kafe a nabídnutou sušenku od Zdeňka, pak už jenom obléknout a tradá k OMV natankovat a sejít se s Mírou.
Loučíme se s pensionkem a s hodnou paní domácí a odjíždíme provázeni ocelově šedým nebem. Míra přijíždí k OMV, kde si kupuju nějakou snídani a pár čínských polívek, dáváme rychlej pokec a cigárko před cestou.
Pak už to jelo samo. V Passau se Mírovi zbláznila navigace a jednou se otáčíme. Ale jelikož sem Míra nejel poprvé, tak to napodruhé dáváme bezpečně. Dáša si zkouší kalhoty, které ale nakonec nekupujou - není to ono a tak se loučíme s Mírou a jedeme dál.
Tentokrát vede Admin.
Tomu v Passau taky nějak zablbla navigace a trošičku v něm bloudíme, několikrát se do něj i vracíme, jednou jsme dokonce potkali v protisměru i Míru. No stane se, nakonec jsme se dostali ven bez problému a našli i správnou cestu ven z Passau.
Cestou brzdíme na benzince a já opět provětrávám svoji angličtinu. Objevuju, že dělaj „hamburgery“ - sekanou v housce - neváhám a objednávám si dobrou sekanou, která je se sýrem. Postupně si objednává i zbytek a tím trošku motáme hlavu slečně, která nám jídlo připravuje. Dáváme si lahodnou sekanou se sýrem v housce, lehkej pokec a nějaký to cigárko, za což jsem samozřejmě, jako jedinej kuřák, notně peskovanej, no a tak hulím a komu se to nelíbí...
Opět vyrážíme, cesta až do Zell am see proběhla v pohodě a v klidu, pokud nepočítáme to fópá v Passau, kde se Admin snažil navigaci pomalu i překousnout a Laďka říkala, že Zdeněk použil spoooustu krásných jmen, o kterých ani netušila, že existujou a po některých byla prý ráda, že má přilbu a že nikdo nevidí jak se po těch “výrazech“ červená. Navigace nás tentokrát nezklamala a bezpečně nás zavedla do Fürthu, ovšem pension Praga nikde.
Naštěstí šel okolo nějaký starší pán a Laďka mě postrčila, abych se ho šel zeptat na cestu. Trošku jsem tomu nevěřil, ale naštěstí pán uměl docela dobře anglicky a tak jsem se od něj dozvěděl, kudy že to máme jet, abychom se dostali do pensionu. Je to už asi jenom 2 km a furt rovně. Tak vyrážím první (a už jsem se toho vedení celou dobu nezbavil) a pension nacházíme přesně tam, kde nám bylo řečeno.
Vcházíme nesměle dovnitř a z jedný sedačky se ozve „Jak vám můžu pomoct?“ Čeština s moravským přízvukem. Ptáme se na volné pokoje a dokonce mají 3 lůžko a dvoulůžko volné. Jediná nevýhoda je, kdo si mě vezme do pokoje. Nakonec jsem s Adminem a Laďkou, kteří jsou z toho nadšení a každou chvíli naznačují, že bych se měl jít aspoň projít. Ještě se dohadujeme, jestli polopenzi ano nebo ne, já souhlasím okamžitě, Admin a Laďka víceméně taky, ale Děda kolenovrták Veverka váhá a přepočítává si to na prstíkách, ale nakonec přece jenom souhlasí.
Po ubytovaní a sprše jdeme na terasu před pension, kde si chceme dát večeři. Večeře… a paní majitelka se nás ptá, jestli si dáme pivo. Opatrná otázka - Jaký máte? se setkává s úsměvem a odpovědí no přece Plzeň 12° - vyřešeno. Jen to do nás zasyčelo. Večeře byla luxusní o třech chodech a s velkým desertem v podobě zmrzlinového poháru, což na tu Plzeň, co k tomu pijeme naznačuje, že se asi po.... Nestalo se, naštěstí. Martin vychutnává desert a jí jako poslední. Ukazuju kamsi za něj a říkám, že se mi děsně líběj ty nádherné hory, jak je ten vršek pod sněhem – Martin dělá chybu, otáčí se, čehož samozřejmě využívám a kousíček mu z toho poháru kradu.
Vychutnávám si to a čekám, až se Martin otočí, aby mi mohl zanadávat.
Po večeři si dáváme krátkou průzkumnou procházku a večer na pokoji Martin ukazuje svoje speciální zásoby, což je plynový vařič, a “rozdělává oheň“ a vaříme kafe a čaj. Já si nechávám půl hrnku na ráno, což se ve finále neukazuje jako dobrej nápad, páč se mi podařilo "trošku" kafe vylejt a ráno jsem vytíral.
3. Den - Konečne HochAlpenStrase
Po raním budíčku a utření kávy trošku držkuju, za což mě pak Laďka lehce peskuje.
Odcházíme na snídani. Švédský stůl, plně naložený vším možným, je úžasný, prostě mňamka.
Oblékáme se a nasedáme na motorky a po rychlé rozmluvě vyrážíme. Jedu první a tentokrát vedu já. Cestou stavíme na benzince, tankujeme a dáváme rauchen-pauze. Pak už projíždíme krásnou silnicí mezi horami a stále lehce stoupáme vzhůru. Přidávám a užívám si každou zatáčku, ještě netuše, co na nás čeká za Moto-Nirvanu.
Přijíždíme k mýtné bráně a zajíždíme do kolony, která jede nahoru. U okýnka podávám 20€, protože na tabuli nad mýtnicí je vidět cena 18€. Pán se mě ptá, jestli nechci za 4€ nějakej prospekt, kterej je i v ČJ, což s díky odmítám beru si vrácené peníze a popojíždím na parkovišťátko hned za branou, abych si poklidil věci a zjišťuji, že mi vrátil zpátky ne 2 ale 8€ což je sice příjemné, ale chtěl jsem se vrátit a napravit chybu, která se asi stala, aby to nemusel případně platit ze svého, načež koukám na lístek a tam je cena 12€ - sleva, protože nejsme v hlavní sezoně.
Dostali jsme samolepku, prospekt, který má pasáž dokonce i v češtině a vstupenku. To už se řítí Admin a za ním i Děda a oba jsou z ceny stejně překvapeni jako já.
Cestou několikrát stavíme a fotíme.
Silnice je prostě Moto-Nirvana. Spousta krásných silniček a nádherných vraceček pomalu kolem nohy. Občas mám pocit, že kdybych se podíval směrem k silnici a vypláznul jazyk, tak snad můžu olizovat asfalt. Jedem na pohodu, hezky v klidu, žádnej stres. U prvního sněhu stavíme, fotíme a blbneme jak malé děti.
Vejš už je to skoro pravidelné, že co zatáčka, to voda z tajícího sněhu, takže pěkně v klidu, přece jenom motivace za to zatáhnout a jet to trošku razantněji je veliká, ale jsme jak „Alenky v říši divů“. Dorážíme nahoru stavíme a děláme fotky. Cesta na první vyhlídku je zavřená.
Nevadí dáme tu druhou - France Josefa. Projíždíme dva krásný tunely a sjíždíme směrem dolů ke kruháči, kde je odbočka na druhou vyhlídku - taky zavřeno a tak pokračujeme dál a stavíme u nádherné vyhlídky do údolí a na panorama okolních hor. Martin vytahuje hořáček a vaří kafíčko, přičemž zjišťuju, že jsem si nechal hrnek na pokoji, nevadí - kafe vynechám.
V dálce vidíme náklaďák, co jede z uzavřené vyhlídky. A tak než ostatní dopijí kafe, sedám na motorku a letím zpátky na kruháč, jestli tam nebude náhodou už otevřeno.
Tak ani náhodou, co se dá dělat. Vracím se zpátky a dávám cígo (s opakovanou průpovídkou Laďky o tom, že musím v horách sedět s cigárama). Kecáme, Děda balí hořák a jedem dál. Po pár km dorážíme k druhé mýtné bráně, tak otáčíme a jedem zase zpátky cestou. Najednou vidíme kolonu, opatrně objíždíme a koukáme – zátaras - strhávají laviny.
Vypínáme motorky a čekáme až to všechno strhnou a projedou frézou. Pak si někdo všímá lezce s lyžemi na ramenou. Chvíli ho pozorujeme a bavíme se, co tam asi dělá. Padaj všemožné i nemožné návrhy jako že nás třeba přeskočí a tak… Mno jo, ale frajer vážně nacvakává lyže a očividně míní sjet dolů nebo co.
Admin zacvakává se smíchem přilbu a pán se rozjíždí. Jede pomalinku a tak zvláštně se pohupuje, čímž strhává malou lavinku – vypadá to jako 3 větší sněhové koule. Ovšem, když ty tři sněhové koule dopadnou nedaleko nás na silnici, je z toho zátaras přes celou šíří silnice, asi 4metry širokej a přes metr má na výšku – Masakrální.
Fréza konečně vyčistila silnici dostatečně, aby nás „alpiňáci“ pustili, a tak pomalu vyrážíme a přejíždíme pár kousků sněhu. Stavíme u jednoho občerstvení a vyhlídky, kterou jsme předtím jenom minuli s tím, že holky potřebují na toaletu a chceme udělat zase pár fotek. Fotky máme, ale restauračka měla zavřeno a tak pokračujeme až k první vyhlídce, kde holky seskakujou z motorek a letěj nahoru, aby si odskočily s výrazem ve tvářích, že by jim z cesty uskočil i rozjetej nákladní vlak.
Koukám zatím směrem k závoře na vyhlídku, která byla zavřená, a hle je otevřená a tak klukům ukazuju, že už se nahoru dá vyjet a čekáme až se holky vrátěj. Laďku po chvilce vidíme, ale nevidíme Dášu a když se objeví, jde klidným krokem, což samozřejmě komentujeme: Admin: „To asi nedopadlo dobře, když jde takle pomalu co?“ Já: „Ne, ne, ta jde spokojeným pomalým krokem, už nemá kam spěchat, ta je spokojená.“ Martin: „Kdyby se něco stalo, tak by sem přilítla a vypadalo by to podstatně jinak.“ Umíráme smíchy a samozřejmě jsme hned tázáni, čemu se tak šíleně smějeme, což, jak je mým „dobrým“ zvykem, hned za tepla práskám a máme to i s kulturní vložkou, kdy je vidět, jak je Děda najednou úplně malinkej, což je provázeno dalším smíchem nás všech. No nevyplatí se mít s sebou „kamarády“?
Vyrážíme na vyhlídku a stoupáme do 2504m.n.m.
Stoupání je opravdu strmé a některé části nejdou projet jinak než vyloženě krokem a za dvě jsem zařadil snad jenom jednou. Děláme už standardně spoustu fotek a z Grosse vidíme jenom špičku, ale i tak je to nádhera.
Měli jsme tam i další "kulturní vložku". Přijel novej fakt pěknej Dodge Challanger a z něj vylezl "pár". On nagelovanej šampónek a ona zlatokopka v minisukni, ve vysokejch kozačkách na vysokým podpatku - žádnej zadeček a spousta špeku.
Naštěstí rychle odjeli, i když Dědu jsem musel odtáhnout, páč vypadal jak uslintanej bernardýn, čemuž jsme se společně zasmáli a vysloužili si zase káravej pohled od Dáši.
Odjíždíme, sjezd dolů dáváme najednou. To ale nebyl úplně dobrej nápad a mně při jednom polknutí a vyrovnání tlaku v uších, protože mi zalehly, pěkně rupne - až to zabolí. Cestou Martin trošku blbánkuje, když se nechal příliš okouzlit krásou hor a pak byl trosku širší v jedný zatáčce a musel pomalu zatancovat lambádu, aby se vyhnul.
Necháváme mítnou bránu za sebou a přijíždíme na benzínku, kde dáváme pokec a pauzu. Mezitím přijíždí i moc pěkný starý Bawo se sajdou a starej skutr, kterej ale čeká na Žlutý anděly, kteří ho po krátké diskuzi, ze které nerozumím ani slovo, nakládají na vozejk.
Opět skáčeme na stroje a vyrážíme směr jezero Zell am see, které po krátkém bloudění a hledání místa na zaparkovaní nacházíme. Admin našel pěknej plácek, kde Martin vyndavá vařič a dáváme oběd - polívku a těstoviny z pytlíku. Admin s Laďkou nechtějí, že jim stačej sušenky. Martin nejdřív uvaří vodu a zalije Dáše těstoviny a mě čínskou polívku s tím, ať se v klidu najíme, že máme jenom jednu lžíci. Martin pokračuje ve vaření těstovin pro sebe a Dáša do sebe souká nudle a já piju vodu z polívky, že si těstoviny sním, až Dáša dojí. Mezitím se Dědovy těstoviny rozhodly, že se kouknou ven a ten honem shání lžíci. Tu mezitím vyzvedávám u Dáši, která s klidem Angličana prohlásila „Si to musíš míchat!“ „A čím asi?“ Opět umíráme smíchy.
Po občerstvení, jelikož jsme plný dojmů, kecáme a Martin povídá "Týjo viděli jste tam toho sviště? Ten byl tákle velkej" a rozpřahuje ruce na velikost malého selete, načež mu Dáša suše odpovídá "To byla kočka". To už fakt umíráme smíchy.
Po odpočinku pokračujeme v objíždění jezera a vracíme se na pensionek. Dorážíme a dáváme sprchu. Jsme upocený, stahaný, spálený v obličeji, ale šťastný jak blechy. Jdeme na večeři, která je ještě lepší než ta předcházející. Dáváme zase pivísko a bavíme se s paní majitelkou, která nám dává tipy na výlety na další den. Odcházíme na pokoj dát nějakou skleničku a doladit, podle mapy, plány na další den.
4. Den – Lavinky a zvířátka
Budím se opět brzo, už v 7 se oblékám a potichu jdu dolů na snídani. V noci byl pěknej slejvák, ale naštěstí se to vyčasuje a je nádhernej pohled na nízké mraky. Dávám cígo a fotím tu nádheru. Je vidět údolí, vršky hor jsou schované za nízkými mraky, jen špičky hor jsou vidět. Prostě nádhera.
Připravuju si snídani: 4 tousty, trochu ananasu s jahodami a asi hektolitr kafe. Dorážejí ostatní a pokračujeme ve snídani, která je jako vždy luxusní.
Oblékáme se a razíme směr městečko Mitersil, kde odbočujeme zase krásným sedlem mezi horami. Stoupáme vzhůru, cestou projíždíme spoustou tunýlků, které jsou zvláštně zaříznuté do kopců a jsou uzavřené přírodně jenom ze 3 stran a čtvrtou stěnu tvoří betonové sloupy, kterými je vidět ven. Vršek těchto tunýlků je pokryt trávou a krásně tak kopírují okolní krajinu, která tímto zásahem člověka není ovlivněná více, než je nezbytně nutné. Za jedním tunýlkem cestou míjíme odbočku, které jsem si všiml pozdě, ale po prohození pár slov s Martinem pokračujeme s tím, že se sem vrátíme. Užíváme si silnice až k tunelu, který je ve výšce 1632m.n.m. a dlouhy 5282m.
Martin poskakuje okolo motorky. Něco mu tam chrastí, držák náhonu od tacháče. Sjíždíme zase serpentýnky dolů a odbočujeme, po krásné úzké silničce plné vraceček, na parkovišťátko. Sesedáme a jdeme pár kroků k nádhernému jezírku s průzračnou vodou, které je obehnáno horami a kde je mnoho malých ledovcových vodopádků.
Najednou je slyšet šílenej rachot a koukáme směrem nahoru na skály a tam padá "malá" lavina, a pak další a další každou chvíli nějaká spadne. Sedíme na lavičce a tu nádheru pozorujeme. Dokonce nás navštívily i místní kachny, které očividně byly zvyklé na turisty a čekaly na to až jim dáme nějaký jídlo. Admin navrhoval, že bychom jich mohli i pár chytit a měli bychom oběd, ale kachny mu asi rozuměly, protože v ten moment byly pryč a už nás pozorovaly jen z uctivé vzdálenosti.
Po chvilce odpočinku se zvedáme a jedeme zpátky do Mitersilu, kde odbočujeme na Krimlské vodopády. Zastavujeme na parkovišti, které myslí i na motorkáře, nejenom že tam jsou parkovací místa pro motorky, ale taky uzamykatelné skříňky, čehož s díky využíváme. Cestou si kupujeme zmrzlinu, páč je zase vedro úplně šílený a jdeme si koupit vstupenku, abychom se mohli podívat zblízka na vodopády.
Martin chtěl hned za bránou vyhodit obal od zmrzliny a to už na něj seňorita za okýnkem volala, kam jako že jde a naznačovala, že nejdřív zaplatit, načež Martin ukazuje ten obal od zmrzliny a záměr ho jenom vyhodit do koše a tak se slečna uklidnila. Platíme vstupný 2 € a samozřejmě cestou k vodopádu nezapomeneme okomentovat snahu slečny nepřijít ani o jedno € na vstupu.
Výhled ze spodu na vodopády je prostě úchvatný, děláme další spoustu fotek a pokračujeme aspoň kousek nahoru. Cestou vidíme sochu kozla, kde se nechávám vyfotit hned vedle a Martin alias Veverčák skáče kozlu na záda a drží se parohů jako řídítek na čopru – šílenej smích a další spousta fotek.
Stoupáme pomalu vzhůru. Komentuju stoupání tím, že se mi ten krpál určitě akorát zdá a že to je vlastně jenom optickej klam. Bohužel jenom klam to není a já po pár metrech cejtím, že koleno je prostě proti takovému stoupaní zásadně proti a dává mi to patřičně najevo. Na první vetší vyhlídce říkám, že dál už nejdu a že se jdu podívat dolů a na ostatní klidně počkám. Fotím si nádhernou duhu a vodopád.
Za chvíli se ke mně přidává i Martin s Dášou a za další chvilku i Laďka s Adminem. Děláme skupinové foto. Děda vráží foťák nějakýmu turistovi, kterej v ruce drží stativ a foťák, u nějž je cena trošku jinde než naše 3 kompakty dohromady. A fotky dělá perfektní.
Vracíme se k motorkám s tím, že pojedeme dál do kopce nahoru a zastavíme se u mýtný brány a tam se dohodneme co dál. Trasa až k mýtné bráně je, jak jinak, krásná a očividně místním borcům slouží jako naše Dubá. Takže než jsme vypili kafe, tak tam dva borci byli asi 5x.
Martin mezitím ladil motorku a snažil se najít, co mu tam drnčí. Nakonec zjišťuje že to je pravděpodobně přední brzda, ale jelikož to brzdí a neví, co by mu tam mohlo dělat problémy, tak to vzdává s tím, že snad brzdit nepřestane.
Odjíždíme a jedeme prozkoumat jednu silničku, která vede k hotýlku, ale bohužel končí závějema sněhu, takže se točíme a jedeme zpátky - opět do Mitersilu - kde odbočujeme na Kitzbühelu. Opět nádherná zatáčkovitá silnice. Círka v půlce stavím, jelikož všude lítaj mraky bílého chmýří ze stromů – něco jako z pampelišky, které úspěšně nachází cestu pod přilbu a přímo do oka, takže vidím „tužku“. Strávám přilbu a vidím zdravým okem, jak vedle mě zastavuje Martin a ptá se co se děje, že stavím. Vysvětluju mu situaci a jedeme dál.
Když už jsme na druhý straně hory, tak projíždíme vesničkou. Zpomalujeme na povolených 50 a já vidím před sebou dva koně a na nich děti tak kolem 13 let. Vědom si toho, že by jsem mohli koně poplašit, najíždím si do středu silnice, abych předešel případným problémům. Ovšem, co čert nechtěl, kůň nejblíže ke mě se rozhodl zastavit, jít do „sedu“ a udělat pár kroků stranou. Šel jsem ostře na brzdy a co nejdál od něj ho bezpečně objíždím. Ohlížím se a holka na koni vypadá, že se taky málem posrala. Srdce se mi snaží vyskočit z hrudníku a mezi půlkama bych přecvaknul stovku hřebík. Pokračuju z volna dál, ale jsem pěkně rozhozeném. Už jsem viděl, jak ten kůň lehne k zemi a já přes něj dělám dvojité salto s letem plavmo přímo na držku. Po pár km zastavuju na prvním možném místě a snažím se donutit srdce, aby mělo normální tep a ruce se přestaly klepat. Kluci zastavujou vedle a ptaj se, co se děje. Moje reakce byla jednoduchá. „Vy jste to neviděli?“ „No my viděli akorát, že jsi objel toho koně.“ Akorát Martin si pak vzpomněl, že ten kůň nějak zavrávoral a večer mi říkal, že si všimnul, jak jsem byl rozhozenej.
V rychlosti jsem jim to popsal a když jsem se lehce vydejchal, tak Admin naznačil, že bychom měli jet, aby nás ti koně snad nedojeli. V ten moment jsem byl v pohodě a vyrazili jsme. Ale neujeli jsme snad ani 5km a dojeli jsme do další vesnice, kde jsme jeli za autem, které mělo na sobě „L“ – Autoškola.
„Mno potěš“ napadá mě a zpomaluju a udržuju větší odstup. V tom vidím, jak autoškola stojí na brzdách a přes silnici přecházejí tři kačeny. Zastavuju, vedle mě doráží Martin a já mu pokrčením ramen, rozpažením rukou a širokým úsměvem dávám najevo, že prostě některé věci se prostě stávají jenom určitým lidem. Na to mi Martin odpovídá, že to bylo podruhý a že už jenom jednou. Opět se rozjíždíme a v další vesnici vidím pro změnu sedět psa o velikosti malého medvěda u krajnice a tak ho velikým obloukem objíždím. Což pak večer všichni s velkým smíchem komentujeme.
Pak jsem v jednom městečku špatně odbočil respektive neodbočil, protože to tam nebylo značeno a jeli jsme moc na sever, ale naštěstí jsme po chvíli zastavili protože Dášu bolela záda a jak se vrtěla, tak měl Martin strach, aby mu neusnula. Dáváme pauzu a koukáme do mapy, kde to jsme a kudy máme jet. Jsme v místě, odkud vedla moc pěkná silnička tam, kam se chceme dostat a kde by se vedle sebe nevešla dvě auta. Je to nádherný. Takovej pěknej zapadákov, úplně mimo hlavní cesty.
Pak už dorážíme zpátky do pensionu. Dnešek byl docela dobrej den na zítřejší návrat k domovu. Všechny nás pěkně bolí prdel.
5. Den – Návrat domů
Ráno už klasicky vstávám před budíkem a odcházím na snídani. Postupně se přidávají ostatní.
Klasický zmatky s balením, pár ostrejch výrazů, když jsem se musel vrátit pro přilbu, protože se mi nevešla do rukou a já na ni tak trošku pozapomněl. Dokonce i Dáša ustoupila z cesty, jak jsem prej vypadal, ehm jak to jenom říct, mno, nasraně.
Vyrážíme, ještě se dohadujeme, že se stavíme cestou na benzínce na tý úžasný sekaný. Bohužel nějak jsme si špatně s Martinem rozuměli, respektive jsem blbě viděl ve zpětným zrcátku, a vzal jsem to doprava a ne rovně, takže jsem to vzal trochu oklikou, ale zas na druhou stranu jsme nejeli přes vesnice, ale po silnici první třídy, takže to bylo sice delší, ale rychlejší a stavěl jsem až před Passau u benzínky, kde tankujeme dražší benzín, protože v Rakousku ho měli podstatně levnější. Co se dá dělat, nikdo není neomylný. Tankujeme a jedeme dál od benzínky na odpočívadlo, kde dáváme pauzu a domlouváme se na pokračování cesty. Koukám a vidím, že musíme do Passau a z něj po silnici č. 12 až do Strážného na české straně u OMV, kde dáme další pauzu.
Sedáme opět do sedel a jedem. Vjíždíme do Passau a já se furt držím směrem silnice č.12, kde je ukazatel pořád rovně. Ovšem na jedné křižovatce si na poslední chvíli všímám, že silnice č. 12 je tady doleva. Na poslední chvíli dávám blinkr a odbočuji, koukám po klukách a ti jedou rovně. Zdeněk ukazuje, ať jedu za ním. OK - otáčím se a jedu za nima. Hned za zatáčkou stojej na parkovišti a říkám, že tady byla cedule doleva, ale nikdo mi to nevěří. Načež Zdeněk říká „Jedem tudy, mně to tak ukazuje navigace.“ Tak jedem. Ve zpětném zrcátku vidím ukazatel, který je z tohoto směru silnice č. 12 doprava. Usmívám se do přilby a podle toho jak jedem doleva, znova doleva a pak doprava je jasný, že jsme to akorát objeli. Jedu za Adminem a vidím, jak cedule ukazuje doleva přes most a tak najíždím vedle něj a ukazuju mu směr doleva, na což mi odpovídá souhlasným kývnutím.
Přejíždíme most, kde je křižovatka, a koukám na ukazatel, který ukazuje silnici č.12 opět doleva a na Zdeňka, kterej pendluje očima mezi cedulí a navigací a je mi jasný, že si prostě jeho navigace s Passau nerozumí. Tak ho předjíždím a vedu až do Strážného, kde dáváme pauzu a bagetu.
Stihli jsme to relativně rychle. Dáváme pokec, bavíme se kdo a jak bude pokračovat. Zdeněk s Laďkou se od nás odpojí de-fakto hned a já po krátkém zvážení všech pro a proti říkám, že pojedu po dálnici, ať jsem co nejrychleji doma. Protože Martin po dálnici nepojede, měl by to jako zbytečnou zajížďku, tak se loučíme a vyrážíme. Trošku za to tahám, ať jsem rychle doma a odpojuji se.
Cestou jsem potkal 2 kolony - první u napojení na dálnici, která byla dlouhá jak cesta do pekel, ale jedu pomalu po krajnici a relativně rychle jsem z ní venku. Můj plán - jet to na jeden zátah - bere za své u Dobříše, kde na benzince stavím a dávám cigárko, protože mám místo zadku sekanou. Po krátkém odpočinku sedám na motorku a jedu směr Praha. Na dálnici u Mníšku p. Brdy je další kolona – no super todle je stopro až do Prahy. Po chvíli klasického motání se „prostředním“ pruhem to vzdávám a jedu opět do odstavného, kde se dá jet o kousek rychleji, ale tak abych mohl zastavit, takže dva prsty na spojku a na brzdu a hezky opatrně. Když konečně přijíždím na konec dálnice před „Cukrákem“, tak koukám - v odstavném pruhu 2 zaparkované auta. „Hernajs, co se tam zase stalo? Budu muset mezi a pomalu. A kdo to tam stoji? Pyčowoe, ty dva frajeři u těch aut maj bílé čepice a bíle košile - to sou dopraváci!“
Šup do „prostředního pruhu“ a zase jenom tak opatrně projíždím. Dopraváci mě nechávají v klidu a já pokračuju dál.
Vidím zúžení do jednoho pruhu hned naproti Opelu. A pak už jenom prázdnou výpadovku. No pěkný. Opravujou tu tendle kousek silnice a nikdo nemůže jet. Ale když jsem jel okolo, tak už tam byl chlápek, kterej ty bariery dával pryč. Opět za to trošku tahám a za chvíli jsem doma a parkuju motorku.
Šťastnej jak blecha, že už mám tu cestu za sebou.
Operace GrossGlockner dopadla pomalu lépe, než jsem si představoval. Sice jsme se nedostali na vyhlídku France Josefa a ani na Orlí Hnízdo, ale měli jsme nádherné počasí, ani jednou nám nepršelo a nálada byla pohodová.
Najel jsem cca 1400 km, Martin s Dášou to měli podobné a Admin s Laďkou to měli ještě o kousek dál. Už teď se těším až si to zopakujeme, protože ještě než jsme se rozloučili, jsme si to všichni svorně slíbili.
Finance
Ubytování nás stálo 105€ na osobu s polopenzí.
Zbylých 95€ jsem utratil za benzín a blbosti.
Ubytování ve Čkyni stálo 220,- Kč.
A pojištění 120,- Kč.
10€ mi zbylo.
Suma sumárum mě to vyšlo na 200€.
A cca 1500,- Kč na český straně. Plus nějaký výdaje okolo, které by mě ale stejně čekaly, tak je do toho nepočítám.
První pomoc
