Jednoho krásného pondělí jsem otevřel oči, dal si kafe, sedl k počítači, udělal běžnou agendu(kontrola mailu a motopokecu), a otevřel okno. V momentě, kdy jsem ucítil ten krásný podzimní vánek, zapomněl jsem na jakoukoli práci, oblékl se, zběžně zkontroloval motorku a vyrazil kochat se krásami naší vlasti.
Beskydy jsou horská soustava ve Vnějších Západních Karpatech, Vnitřních Západních Karpatech a ve Východních Karpatech na území Česka, Polska a Slovenska.
Pnou se obloukovitě od Moravské brány po Kurovské sedlo. Nejvyšší hora Beskyd je Babia hora (1 725 m n. m.).
Více bych tady oficiálních informací snad ani raději neuváděl.
Jelikož bydlím přímo v samotném srdci Beskyd a na podzim opravdu hýří všemi barvami, rozhodl jsem se nejezdit nikam zbytečně daleko, ale projet si všechna má oblíbená místa těch našich hor
Po nastartování a zahřátí motoru na mě teploměr ukazoval šibalských 7°C. Ale co, jsme přece oblečení a na sluníčku bude jistě tepleji. Navíc coby „gorola“ mě nějaká zima přeci nemůže rozházet, no ni?
Řadím jedna a pomalu, opravdu velmi zvolna, se rozjíždím a vím, že ta dnešní projížďka bude opravdu nezapomenutelná. Proplouvám zvolna krajinou a nestačím se divit kolik je všude nádherných míst a jak příroda hýří barvami.
Projíždím pár vesnic, až k úpatí kopce Javorový (968), na který se plazí uzounká cesta lemovaná stromy a keři.
Ani se nerozmýšlím a pomalu šplhám nahoru.
Všude kolem mě se otevírají nádherná údolí a kol dokola se tyčí okolní kopce. Po výjezdu nahoru je mi odměnou nádherná scenérie výhledu na třinecko-těšínsko a jelikož je hezky, je vidět i Karviná, Bohumín a Ostrava.
Na chvíli se posadím na lavičku, popíjím horký čaj z termosky a jen se tak kochám tím nádherným tichem a majestátnými štíty hor.
Z chaty zní trochu dětského smíchu, zřejmě se někdo s dětmi odhodlal přespat a užít ještě krásného horského rána.
Najednou začínám litovat, že nejdou do fotky vměstnat všechny ty vůně, vítr, ta půda pod nohama, to ticho.
Nic naplat, i když je Javorový nádherné místo, které láká turisty v zimě i v létě k častým návštěvám, nejen kvůli lyžování a létání, musím volky nevolky dál.
Ani nestartuju, jen se trošku postrčím dopředu a už se zase plavím dolů do Tyry.
Je tu jen jedna příjezdová cesta, ale nelituju dvojí cesty po jedné silnici. Dolů si ji vychutnávám snad ještě více než nahoru. Asi v polovině kopce sice na mokrém listí zjišťuji, že s vypnutým motorem mi nefunguje ABS, ale žádná tragédie se nekoná.
Pokračuju směrem na Bystřici.
Přes Bystřici nad Olší vedou 3 cesty a každá na jiný kopec. Vybírám si tu nejopuštěnější a nejhezčí. Objevuje se přede mnou pár luxusních vraceček, které vychutnávám se stupačkou drhnoucí o asfalt. V zápětí už přijíždím k horské hospůdce Koliba a pokračuji 18% stoupáním
nahoru do hustého bukového lesa.
Sedám si pod strom a prohlížím si na druhé straně pro změnu Kozubovou, Malý a Velký Kozinec, Ostrý, jenž dominuje se svými 1044 metry celé Jablunkovské brázdě a za ním opět Javorový se svým vysílačem.
Jedu se ještě podívat trochu výše, na Loučku, kde objevuji zapadlou vesničku snad s 50 obyvateli, kde to vypadá jako v 19. století. Jen pár ovcí, koní, jen výjimečně přes půl století starý traktor a pastviny kam jen oko dohlédne.
Trochu je mi líto „Obludy“ jelikož tohle enduro není nic pro ni. Ale držela se statečně a až na pár škrkanců o svody jsme to přežili ve zdraví.
Projíždím přes kopec Filipka zpátky do Hrádku a mířím na hraniční přechod se Slovenskem.
Bohužel ani tady v těchto končinách jsme se nevyhnuli stavbě dálnice a tak celou krajinu protínají vysoké mosty a dávají tak obci „Mosty u Jablunkova“ úplně nový rozměr co do pojmenování.
Ještě si na chvíli odskočím bokem do Dolní a Horní Lomné. Jsou to vesnice nikoho a ničeho. Silnice, která nikam nevede a končí na úpatí hor. Takový ten správný konec světa. Jen husté smrkové lesy a strmé svahy.
Lidé tu žijí v poměrně drsných podmínkách už hezkých pár století a umějí se bavit po svém. Žádnou velkou inteligenci tady nehledejte i když určitě pár lidem křivdím. Vypije se tady denně nehorázné množství alkoholu (jako na celém Třinecku) a mluví se tu téměř výhradně místním nářečím, které je směsí polštiny, slovenštiny a češtiny. Obzvláště vliv z polské strany je tady markantní. V každé vesnici polská škola, polské obchody, polské klubovny (PZKO), ale česky se tady domluvíte taky.
Stojí za to tady zajet na Slezské dny, které se konají v místním dřevěném skanzenu.
Mezi Lomnou a Bocanovicemi potkávám malou salaš, kde se dávám do řeči s místním pasákem (ovcí ;-) ). Dozvídám se od něj že se teprve teď, po půl roce, vrací z pastvin pod Kamenitým a Kozubovou. Má na starosti přes 800 ovcí a zvládá to sám, jen se dvěma psy.
Určitě by bylo o čem povídat a nejedna flaška a nejeden ovčí sýr by se u toho spotřeboval, jenže bohužel musím razit dál.
Vracím se zpátky na hlavní tah na Slovensko a jen míjím jistě krásné kopce, které by byly spíš určeny pro ostřejší endura.
Hranice přejíždím na Šancích, kde ještě místy můžete najít zbytky opevnění proti nájezdům kočovníků přes Jablunkovský průsmyk do západní Evropy. Celníci na mě v postatě nereagují a už si to svištím do Čadce. Za Hranicemi mě v Milošové vítají početné cikánské „usedlosti“ a raději nejdu pod 50 km/h aby mi něco neukradli i za jízdy, či abych někomu nespadl na kudlu.
V Čadci odbočuji na Turzovku a Makov, kde chci fotit nádherné umístění přechodu ale bohužel mi docházejí baterky ve foťáku. V podstatě jsem to čekal jelikož už si ani nepamatuji, kdy jsem je naposledy dobíjel. Nic naplat, balím foťák do kufru a užívám jen cesty.
Hned za hranicemi jsem si mohl vybrat mezi 35kou která vede na Bečvy a je určitě krásná s luxusním povrchem, ale já mám radši 481, na Velké Karlovice a pak serpentinami na Hutisko.
Pořád se nemůžu nabažit té krajiny a toho nádherného svěžího podzimního větru.
Z Hutiska to vrznu mezi Bečvami na Poustevny. Krásná vyhlídka, dobrá restaurace, parádní sjezdovka a krásná cesta zase dolů do Trojanovic. Nemělo by se tam jezdit, jelikož tam asi tak před 3 lety dali zákaz vjezdu, ale vrásky si z toho nedělám.
Den už se dávno překulil do své druhé půle a můj žaludek mě silně a vytrvale upozorňuje, že jsme od rána ještě nic nejedli. Stavím proto ve Frenštátu u první hospody a krmím se vepřovým se zelím.
Dobře nakrmen a napojen, sedám zase do sedla a cítím se jako pán tvorstva.
Zahrávám si s myšlenkou předání řízení někomu dalšímu a svezení se pár desítek km jako spolujezdec…jenže jelikož nikdo za mnou nesedí, řídím sám.
Silně mě lákají Hukvaldy, které jsou už odsud nedaleko. Návštěvu omezuju jen na Janáčkovy sady, ve kterých hrozně rád sedávám pod stromem a nechávám se ožírat muflony a srnkami, které jsou prakticky všude kolem a spásají nízkou trávu.
Pokud jste ten romantický typ člověka, máte rádi robustní hrady, vysoké prastaré stromy a spousty zvěře kolem, můžu návštěvu Hukvald jen doporučit.
Trošku jsem se zasnil a už je opravdu dost hodin takže sedám znovu do sedla a mizím směr Frýdek-Místek, Hnojník, Třinec a dom :)
Na závěru můžu pro náruživé přírodomilce a romantiky doporučit zajížďku z Frýdku na Pražmo a Morávku, kde je taky nádherný konec světa.
Doufám že nám tohle nádherné počasí vydrží co nejdéle a zažijeme všichni ještě dost krásných chvil v sedle.
První pomoc
