Cestování: V dešti na Slovensko...přes Moravu tam a zpět

Vloženo 30.11.2008 15:00, autor článku: Sniper

Před odjezdem
Zvažoval jsem, jestli to mám fakt risknout a jet na DoktoRovi, anebo se nějak vmáčknout do auta ke kamarádce, která řídila Renault Clio. Nakonec jsem si řekl, že tudle dovolenou jsem prostě chtěl jet na mašině a že to prostě dám. A tak jsem naložil do Clia jenom věci a sám vyjel na mašině...




Ještě jsem se zastavil na jižní spojce u OMV pro benzín a tradá směr brněnská dálnice. Tu jsme zvolili po konzultaci s řidičkou - že to bude prý nejrychlejší.
10km za Prahou začalo krápat. Říkám si: to bude v pohodě, to za chvíli přejde. No a vono ne a vono právě naopak! Pršelo čím dál víc a pak už byl tak šílenej slejvák, že mnoho kilometrů z trasy si pamatuji pouze rozsvícené zadní mlhovky Clia přede mnou. Stavíme na brněnské dálnici u Meca, dávám si dva čaje a hambáče. Po několika minutách, co jsem konečně rozmrznul, mi docvaklo, když jsem se podíval ven z okna, v jakým pekle jsem to vlastně jel. Venku totiž nepršelo.
Doslova a do písmene chcalo.

  Chcalo...!!!

Vypadalo to, jako by někdo pustil hasičskou stříkačku naplno proti oknům McDonalda. Odcházím na toaletu s kamarádem, co sedí v autě a ždímem rukavice, ze kterejch teče inkoustová voda. Koukám na ruce a nevěřím svým očím - úplně modrý od barvy z rukavic. No nic. Jdu k benzínce, která je od Meca nedaleko a trhám si od stojanu igelitové rukavice, které se akorát vejdou do druhých rukavic. Připadám si jak magor, ale jelikož jsem zmrzlej jak ****, tak to radši neřeším. Nasedám a vyrážíme.
Těsně před Brnem máme další zastávku - tentokrát už na oběd. Po cca hodinové pauze a převlíknutí se do suchého trička a mikiny, původní oblečení promoklo skrz koženou bundu, jedem. Tady se odpojuji od svých přátel s tím, že se sejdeme na první benzínce před Olomoucí a dohodneme se jak dál. Voda nevoda trošku za to tahám, koukám na tacháč a první co mě napadá je "ty vole, ty seš magor!". Na tacháči je číslo 150 a kousek...lehce ubírám, ale pak potřebuju předjet nějaký auto a zas přidávám.
Na rovinkách jedu rychle, do zataček hodně pomalu a hodně opatrně - už to neřeším. Akorát cestou mě rozesmál protijedoucí kamion, který ještě na dálnici projel nějakou obrovskou kaluž a všechnu tu vodu jsem schytal já. Bylo to jako když někdo napustí bazén studený vody a chrstne ho na vás. Tělo jsem měl prokřehlý, byl jsem mokrej jak křeček a když jsem konečně dojel na benzínku, vylejval jsem z bot vodu.
Volám kamarádovi do auta, zvedá telefon a ozve se ustrašenej hlas "ty vole žiješ??"
Tak zjišťuji, co se děje. Prý jsou v nějaký koloně a právě je předjížděla záchranka. Měli starost, jestli jsem to v tý vodě někam neposlal. Dojíždějí mě asi za 20 minut. Dáváme kafe, cigáro a razíme dál...
Dohoda je jasná - dneska na Slovensko nedojedeme, protože kamarád se chce stavit v Kopřivnici v Tatra Muzeu. Souhlasíme všichni a vyrážíme. Po pár kilometrech konečně přestává pršet a je to paráda konečně nejet jen v dešti. Dokonce jsem na chvíli zahlédl i sluníčko (sice jsem díky tomu viděl dvakrát tak velký hov*o, protože se sluneční paprsky odrážely snad úplně ode všeho, ale je to příjemný pocit). Dojíždíme do Kopřivnice a sháníme ubytování. Při jedný zastávce kamarád běží do nějakého penzionku a po chvíli se vrací se strnulým úsměvem. Tak zjišťuji co se děje. 1400,- za noc, ale má to vlastní výřivku. Tak to jsme opravdu zavrhli. Nakonec se nám podařilo získat privátek za rozumnou cenu 250 na osobu + 50 motorka v garáži - sladká to cena.




Berem to všema deseti a já jdu vylejt studenou vodu z bot, vyždímat a rozvěsit prádlo a dát si hoooooooorkou sprchu. Voblíkám se do civilu a jedem do pizzerie na večeři. Po návratu koukám: boty pryč, hadry pryč...jenom nějaký psaní.
A na něm čtu: "Věci jsem vám dala do kotelny. Je tem teplo a rychleji vám to uschne. A na stole je něco pro zahřátí."
Kouknu na stůl a tam byly 4 panáky moooooc dobrý slivovičky. Každej jsme si dali jeden, akorát řidička Clia odmítla, tak jsem si dal dva. Udělalo mi to mooooc dobře.
Nakonec jsme šli poměrně brzo spát, protože těch 400km, co jsme ujeli, na řidičku Clia nemělo dobrý vliv. Prý zatím nikdy neřídila tak dlouhou cestu. Tak jsme ještě pokecali a šli chrnět.

Druhý den – muzeum Tatra Kopřivnice a Slovensko
Ráno jsme se po snídani, kolem 10:00, vydali do muzea společnosti Tatra. Kamarád je totiž velkým milovníkem veteránů a hlavně je i vlastníkem Tatry 57a r.v. 1936.
Přikládám pár fotek z Muzea:

Když jsme vylezli z muzea, šel jsem shánět pláštěnku. Nakonec nejlepší, co jsem byl schopnej splašit, byla ve sportu pláštěnka na kolo - takovej obrovskej pytel, ale alespoň něco. Po následném návratu na privátek a vyzvednutí si oblečení, které bylo již suché, až na boty a bundu, jsem to na sebe natáhnul, pak pláštěnku a nakonec motobundu. Bylo to lepší řešení než rvát všechno obráceně. Kožená bunda byla prostě furt moc mokrá. Nazout mokrý boty a razili jsme dál směrem na Frenštát pod Radhoštěm až do Rožnova, kde jsme si dali oběd v místním "lokále". Vařili snad z vody nebo co, moc se to jíst nedalo. Ale aspoň to zalepilo pocit hladu. Už cestou k parkovišti se opět objevil můj velký společník na cestách, déšť.
Nejdřív jen tak mrholilo, ale pak přišlo znovu ono pověstné otevření oblohy a padání vody. Stavíme na první benzínce za Rožnovem. Je to nějaká NoName pumpa, ale tankujem. Vyrážíme směr Slovensko, zase v šíleném dešti. Co se dá dělat. Jedem. Dojeli jsme až za dvě auta a táhneme se za nima. Přede mnou jede Clio, pak jedno auto a pak zoufalec v Ochcávce s poznávací značkou OCO a nějaký čísla. Ale to OCO mám v paměti dobře vtetovaný. Jedeme po hlavní solidní rychlostí, mám pořádnej odestup, kdyby se náhodou něco dělo, abych mohl zastavit. A v tom, na jedné "křižovatce", kde se auta připojovala zprava a nikde nic nebylo, tak ten debil to najednou zašláp a zastavil uprostřed křižovatky. Upozorňuju, že v okolí 1 km kam bylo vidět, nebylo žádný auto. A jelikož jsem to fakt nečekal, tak jsem to musel poslat zprava, abych se neobjevil v kufru Clia. Frajera jsem vytroubil, von se probral a jeli jsme dál.
Na hranicích mě zdržel policajt s tím, že trval na tom, abych ukázal občanku. Stáhnul jsem ze sebe mokrý rukavice, helmu, sundal baťoh, ve kterém jsem měl, v igelitovém pytli, všechny svoje věci typu mobil, peněženka, doklady, cigára, atd.. Clio na mě čekalo než jsem to všechno vyřídil a jeli jsme dál.

Co mě opravdu příjemně překvapilo bylo to, že Slovensko má opravdu překrásnou přírodu. Po celou dobu mi cestu lemovalo plno zřícenin a překrásných scenérii.
Jeli jsem přes Žilinu a směrem na Martin. Ještě než jsme dorazili na do Martina, jsme se zastavili na benzínce na slovenské kafíčko. Nebylo špatný, ale ta paní za kasou asi nebyla nejchytřejší nebo já nevím. Když jsme dali cígo, kafe a krátkej relax typu tyčinky Twix, začali jsme se chystat k odjezdu. Já si naskočil na DoktoRa a navlíkám na sebe přilbu a rukavice a Radek s Mišákem skočili do Clia a rozjeli se. Jsme se na sebe s Honzou podívali, jestli to myslí jako žert nebo ho tam fakt zapomněli. No...zapomněli. Začal jsem troubit, ale oni nic. Honza se rozeběhl směrem k autu a ještě štěstí, že jim po hlavní jelo auto a museli zastavit. Honza skočil dovnitř jako v akčním filmu, což při jeho postavě byla docela frajeřina. Smál jsem se do přilby jak magor, i když na druhou stranu jsem nechápal, jak ho tam chudáka mohli nechat.

Projeli jsme Martinem a tra-dá severovýchod, směr vesnička Turany. Právě tam se nachází cíl naší cesty, vysněný kemp. Autokemp "TRUSALOVÁ" je krásné místo pro stanaře, přívěsáky, ale i pro lidi, co chtějí chatku. Já chtěl původně stan, ale jelikož jsem byl mokrej jak křeček, i přes tu pláštěnku, byl jsem šťastnej za chatku s topením, nad které jsem dal bundu a před něj boty, aby se vysušily. Vyplnili jsme nezbytné papíry, které za mě vyplnila kamarádka Míša, protože já byl zmrzlej tak, že sem byl rád že jsem se podepsal.

  Naše chatička

A jeli jsme se ubytovat. Kemp byl opravdu rozlehlej, to mě mile překvapilo.
Ale bohužel jsme vedle sebe měli rodinku, kde jich, na chatce pro 4, spalo asi 20 nebo kolik, no prostě moc. Po ubytování a převlečení do suchejch hadrů jsme jeli na pivko. Míša furt řídila - říkala, že pivo nechce. Odvezla nás do hospůdky v Turanech, kde měli "Martiner", což nebylo špatný pivo. Každopádně lepší, než ty ostatní samohoňky, co tam měli.
Ale hospodská mě rozesmála. Přišel jsem k ní, že objednám 3 piva a říkám, že bych si dal nejlepší slovenské pivo a které že mi doporučí. Načež odvětila "Dejte si Starobrno. To je to nejlepší, co tu máme." Jsem nevěděl jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí opravdu vážně.
Dali jsme si Martiner a bylo nám dobře.



Další dny
Další dny už dopodrobna rozepisovat nebudu - nestalo se ani tak nic moc zajímavého. Jen vám popíšu pár postřehů, pár věcí, které se udály během těch několika dní, co jsme tam byli.
Hned následující den jsme si chtěli zajít na pravé slovenské "brynzové halušky zo slaninou". Což jsme si také dali. Na zahrádce před hotelem v Turčanských Teplicích, díky čemuž byly trošku dražší, a čuměli na nás jak na magory, ale zas to bylo fakticky dobrý. Pak jsme zašli na zmrzlinu, ta byla na mě moc chemická. Ale stala se nám tam super příhoda. Od kamarádů jsem dostal nakázáno, abych nepoužíval svoji dost chatrnou slovenštinu, ale mluvil normálně česky, o což jsem se tedy snažil. Přijdu k okýnku a říkám: "Dal bych si borůvkovou..." a taková mladá holčina mi řekla "Ano". Pak se zarazila a povídá "Promiňte jakou?". To jsem se začal smát a povídám "čučoriedkovu". "Hmm, tu nemáme" a to už jsem šel do kolen. Stavili jsme se tam i v termálních lázních, kde jsem prohříval své zmrzlé kosti.
Byli jsme se podívat taky na jediné UNESCO památce na Slovensku - ve vesničce Vlkolínec. Tato vesnička mě ale dost zklamala. Čekal jsem kulturní památku, když tam vybírali vstupné - a to dokonce i za kameru a foťák. V originálu tam přitom stojí snad jenom jeden dům, ve zbytku dál normálně bydleli lidi!!! A aby toho nebylo málo, tak tam byl dokonce jeden barák, kterej to hyzdil úplně nejvíc, a to typicky komunistická vila.
No chtělo se mi z toho..... nebudu to komentovat dál, něco je vidět na fotkách.

Zastavili jsme také u Turčanského vodopádu, který není příliš daleko od kempu. Ale pokud chcete vědět, jak je vzdálený, to vám neřeknu. Na ceduli psali, že je vzdálen cca hodinu dvacet. Ale to jsem netušil, jaký peklo mě čeká. Táhlej kopec plnej šutrů, kořenů a jinejch nesmyslů. Ale ten výhled stál za to. Vodopád byl překrásný. Jo a taky tam je lanovej most, to byla děsná prča sledovat lidi, jak se na něm bojí.



Zajeli jsme si i k vodě, jelikož přímo v kempu voda není. Museli jsme popojet cca 3km k zatopenému lomu, který má tak průzračně čistou vodu, že jsem něco takového viděl naposledy snad ve filmu "Poklad na stříbrném jezeře". Voda krásně čistá, průzračná..no nádhera.






V této lokalitě jsme navštívili také některé hrady a na některé z nich jsme zašli až cestou zpět do ČR. Popisovat vám je nebudu. Podle mne byly všechny stejné a všechno na nich vypadalo úúúplně stejně.

Návrat do ČR
Cestou z kempu do Prahy jsme se chtěli na víkend stavit v jiném kempu. A to speciálně v tom, který jsem našel náhodou na netu. Ale než jsme tam dojeli, neminula nás cesta přes pohádkovou lokalitu Buchlova a okolí, kde je taktéž překrásná příroda a hlavně pěkná silnice a to jak povrchem, tak i šířkou. Už chápu proč tam jezdí tolik motorkářů a jezdí ustavičně jen sem a tam. Já mít silniční mašinu, tak tam snad jezdím s nima.
Hodně jsem si to užíval. Spousta krásných zatáček, které se dají prolítnout téměř pod plným plynem, ale co bylo hlavní - svítilo sluníčko. Naprosto dokonalý průvodce na cestě, kterého jsem celou cestu na SVK viděl snad jen 2x.
Dojeli jsme do kempu (veteransalon.cz), kde jsme se ubytovali a šli na večeři. Což se ukázalo jako chyba, páč kamarád objevil muzeum, které tento kemp skýtá - a to muzeum veteránů aut a hlavně motorek.

Další den jsme jeli do Znojma - na jídlo a po památkách. Jaké ale bylo naše překvapení, když otevřených restaurací bylo poskrovnu, tedy pokud jsme nechtěli pizzerii. Tady prostě v sobotu chcípnul pes. Dokonce i jedno větší náměstí bylo prázdné. A to úplně. Jestli si pamatuji dobře, tak kolem 4 nebo 5 hodiny odpolední byly všechny kšefty prázdné až na jedno místo: Kaufland. Tam bylo lidu jak nas.. No nic.
Cestou zpět do kempu jsem měl nějaký divný tušení..a když jsme konečně dorazili, tak jsem pochopil proč. Moje láska jediná, můj miláček, můj DoktoRek hajal. Normálně ležel. Vyskakuji z auta a letím zvednout mášu a zkouknout škody. Dobíhám k motorce a sbírám zrcátka, ze kterých se staly moc pěkné součástky na trsátka. Zvednul jsem motorku a zjišťuji, co se stalo. Země nevydržela tíhu motorky a na stojánku se zabodla do země a tím pádem se odporoučela k zemi.
A škody? Obě zrcátka na srač.., ohnutý řídítka, pootočená brzdová páčka někde pod řídítkem, jak nevydržela nápor motorka versus chatka (to naštěstí šlo jenom pootočit a bylo v poho), ale hlavně hnutý řízení. Takže když sedím na mašině a srovnám kola do roviny, tak mám řídítka křivě. Postavil jsem DRko a poopravil to, co šlo opravit na místě, stojánek podložil velkým placatým šutrem a šel do hospody zapít smutek.
Následující den jsme se rozjeli směrem k domovu. Cílem bylo napojit se na dálnici a v nějakém motorestu si dát oběd. Cesta byla bez deště - takže v pohodě, i přes ty křivý řídítka. Ani jsem nezkoušel, jestli DoktoR jede rovně bez držení, protože jsem neměl náladu a nechtěl jsem ho znova položit. Po docela dobrém obědě v nějakém velkém motorestu na D1 jsem se rozloučil s kamarády a s tím, že se sejdeme u mě, kde mi předají věci, které jsem měl u nich v autě. Skočil jsem na DoktoRa, že mi všichni můžou......, vzal za heft a už tam cvakal rychlosti směrem nahoru. Dostal jsem se s rychlostí na nějakejch 160 na tacháči a víc už tam nerval. Přeci jenom jsem měl hnutý řízení, že jo.
Doma jsem byl za chvíli a se smutkem jsem uklízel motorku k "zimnímu" spánku.

Cca 14 dní poté jsme s kamarádem šli opravovat a prohlídnout, co všechno bude potřeba nové. Jaké bylo moje nadšení, když jsem zjistil, že stačí povolit řízení a trubky skočí zpět do správné pozice. Zrcátka se koupila nová, takže oprava po pádu mne stála sumasumárum 500,-, což bylo mnohem méně, než jsem původně očekával.

Sniper
Fotky: archiv autora

Zhlédnuto: 767x

Hodnocení článku: