Tento tuniský výlet byl v mnohém nový. Poprvé jsem jel s větší partou lidí, poprvé jsem jel ve dvou, poprvé jsem zažil v poušti tolik deště a poprvé jsem domů jel dolámanej jak 3 dny starej pes po setkání s Kamazem. Ale i tak je na co vzpomínat a o čem psát...
Jako obvykle volíme osvědčený model trasy a tedy auty do Janova a odtud už na motorkách trajektem do Tunisu. V přístavu jsme poměrně brzo a tak začínají ubývat zásoby piva a na check-in už jdeme fest vysmátí a Jordy (KTM LC8) se při naloďování málem vykoupal i s motorkou. Na palubě a v kajutě v tom pak pokračujeme a mě záhy dochází, že kajuty vymyslel Josef Kajután Tyl. V této trajektové nudě je vhodná chvilka představit celou naší sestavu. Takže já na LC8 a Markétka za mnou, Beba na LC4, Jordy na LC8, Honza M. na WRku a Marek Podlipný na LC4. Prostě dobrá sestava na dovádění v písku.
I přes Bebovo skepsi se nám daří hodně rychle projet celnicí. Teda nám, jemu ne bo zastavil u špatné brány a čekal. Směnili sme prachy a jedeme do Kairouanu do hotelu cca 150km od Tunisu. Po přespání vyrážíme rovnou do Douz a už cestou dostáváme první pořádný příděl vody. Kluci se diví, že neberem nepromoky, ale oponuji jim větou, že v poušti přece neprší.
A déšť se nás drží až do Douz. Tradičně chvilku bloudím medinou než najdu hotel 20 Mars, ve kterém vždy bydlím. Pokojík je sice vlhký a temný, ale neprší sem. Kluci nakupují trochu zásob a jedou rovnou do dun. My si to necháváváme až na druhý den. A i tento začíná deštěm. Musím pořešit stojan na LC8 a tak čekám u opravny než otevřou. Ve městě vrcholí festival africké kultury a je na co koukat. Chlapi z opravny mi pomohli a já jdu koupit prkýnko, kterým si podpírám rolku když jedeme ve dvou v terenu. K mému údivu se maník moc netváří na nabízenou krabičku marlborek. Pak bere kalkulačku a počítá cenu prkna. Asi to vyšlo dobře bo nakonec krabku vzal s úsměvem. Jo dřevo je zde velmi drahé.
Douz – Ksar Ghilane...
My s Markétkou vyrážíme do Ksar Ghilane což vůbec není náročná cesta pokud jede člověk sám. A vzhledem k tomu, že si už nepamatuji kde cesta začíná tak jedeme někam na jih a vím, že dříve nebo později ji potkáme. Má cesta však vede přes duny a tak Marky musí občas pěšky. Po pár km jsme na cestě a jede se nám podstatně líp. U prvního café musíme bezpodmíněčně vypít čaj a nabrat sílu na další kousek. Tím jsou vyjeté koleje v písku. Nejedeme sice nijak závratně rychle, ale postupujeme jistě jako Rommel v dobách své krátké slávy. Jednou lehce bloudím, ale i to se dá zvládnout a cesta nás vede k cíli. Rozpomínám se kde je jaké café a kde nás čeká jaký teren. Asi 30km před cílem je zase déšť a mé staré cestovní hadry a vodotěsnost opravu nepatří do jedné věty. Vím, že posledních pár km jsou duny, které mohou ztrpčit život. Hned na začátku potkáváme 2 italy, kteří se v nich neskutečně válí. Když kolem nich projedu ve dvou a ještě jim stihnu oznámit, že jejich trápení končí už za 8km tak na nás čumí jako na UFO. Těsně před cílem potkáváme džíp a za ním uhání LC8 a tak si teda asi zazávodíme, ne? Maník je z toho mírně nevrlý, že sme ho dojeli a tak přes dunu objíždí džíp a mně se to záhy daří také. V Ksar jsme téměř nastejno a podáváme si ruku s širokým úsměvem jaký znají jen oranžoví jezdci. Právě pro ně je poušť stvořena (a někdy jim ten úsměv sebere).
Jsem mokrej durch a jediná šance jak se ohřát je termální jezírko. V něm je fajn, ale pak ta kosa v berberském stanu je protivná. Marky mi nosí k ohni sušit věci a navečer jsem tam i já a hřejeme se. Ještě, že tu prodávají pivko.
Druhý den ráno mi Beba posílá sořadnice kde spí a asi se teda setkáme. A daří se to. Spali po náročným dni u místního berbera co má café v poušti. Chvilku tam klábosíme a pak se zase rozjíždíme svým směrem. My jedeme směr duna, na kterou se mne má milá včera ptala jestli se na ní dá třeba i vyjet. Ukazuji jí, že dá a že se na ní ve finále dá i skákat. Další naší zastávkou je kopec, který se tyčil nad dunama a byl z něho krásný výhled. Markétka fotí a já se připravuji na otázku mého života. Napřed se jí, ale ptám jestli ví jak jsme daleko od civilizace, a že by měla odpovědět jedině správně jinak jde pěšky. Ptám se jí tedy jestli si mne vezme a do dlaní jí dávám prstýnek s kamínkem. Mno, dopadlo to dobře a tak sme jeli do Douz spolu.
Silvestr v poušti...
Jízda po nevyschlém jezeře Chott El Jerid patří k těm lepším zážitkům – pakliže neprší.. Cesta k němu je nejprve asi 100km asfaltová nuda a pak se odbočí přímo do jezera. Rychlá pista, která tudy vede svádí k dovádění a skákání přes horizonty. Na jednom místě děláme fotky a těšíme se konečně z dobrého počasí. Je krásně a jede se ještě líp. Však do prvního bláta. Doma jsem spořivě obul TKC, protože sem si chtěl ušetřit drahé DESERTy a to se mi teď krutě mstí. TKC je perfektní guma pokud chcete z motorky s divně loženejma válcema udělat stroj s ryze expedičním look, ale už míň se hodí pokud čekáte vedení předního kola v blátě. A tak sme tento den doslova prováleli. Po vydatných deštích bylo bláta opravdu hodně a vždy když sem to nejmíň čekal sme lehli. Vždy když si myslím, že přijde zprcung od Markéty tak jen říká, že pád z koně bolí víc. Asopň, že tohle nemusím řešit. Poslední úsek jezera vede v pohádkových dunách. Krásné hrbolky bílého jemného písku a kolem nízké zelené keříky. Jen čekám kdy tu vyběhne malej dinosaurus a sežere přední TKC aby pak umřel v nestravitelných křečích. Bohužel se nic podobného nestalo, ale zase sme najeli na silnici, která nás dovedla do města Tozeur kde sme si dali parádní oběd. Asi když viděli tu velkou bahnitou kouli, co přilela, se jim nás zželelo.
Už v průběhu oběda SMSkuji klukům, kdeže mají být v plánu na Silvestra a tipuji to na první café za Douz, neb je blízko zásob piva. A nepletu se. Po setkání v Douz jedeme nakoupit piváky a nějaké to kuře a jedeme tam. Místní nám rozdělává venku oheň a my pijeme a jíme a povídáme. Berber nás rozesmál když vzal jednu z desek osázenou vizitkami a nálepkami všech více či méně drsnejch expedicí a foukal jí do ohně aby lépe hořel – německý turista by se asi rozbrečel jak je svět nespravedlivý. Marek nám povídá o dálkových závodech a my posloucháme. Je krásná hvězdná noc a pár hodin do zlomu roku. Vzhledem k únavě sme ho ani nestihli. Vytuhli sme už kolem jedenácté. Teda těm co nebyla kosa ve spacáku.
Jak na Nový rok tak... No to snad ne! Zase prší. Ale i tak se domlouváme, že pojedeme společně napříč dunovým polím a dobyjeme Douz od jihu. Cesta je zprvu šotolinová pista a pa se objevují první dunky. Klucí, hlavně Marek a pak i Beba mne vedou tak abych to měl trošku snazší. Beba vždy zadá souřadnice, na který že to bod jedeme a tak se ani moc nevzrušujeme když v Honzovi bouchnou saze a jeho WRko mizí daleko za obzorem. Sejdeme se později. My si dáme malý piknik na dunách a jedeme ho hledat. A našli sme se. GPS je tu prostě základ. Na posledním kousku ergu Beba ukazuje luxusní dvojhubu. První klasickou jakých je hafo a při druhé přehazoval nohu přes motku, ale noha se mu zaklesla do popruhů na sedle a šel jak jednonohej ze schodů. Krásná tečka za tímto dnem.
Pouštní růže...
Naleziště pouštních růží sme už jednou nenašli a tak bychom rádi dnes. Silná sestava dává šanci zrodu nápadu, že to vezmeme jakkoli jen ne po cestě. V helmě není vidět jak koulím očima bo vím jaký je tu sviňapísek, ale nakonec si to s Marky i dost užíváme. Zvláště jednou když jsem neopatrně ubral plyn a motorka udělala stoppie a nás katapultovala mimo sedla. Všichni jako jeden muž vytáhli foťáky a tuhle potupu zaznamenali. O důvod víc lépe hospodařit s plynem. Jízda ve dvou v dunách není nemožná jen je jiná. Při nájezdu na dunu je potřeba větší rychlost a ta, pokud není vidět za vrchol, se musí nahoře probrzdit a to nejlépe motorem, protože jedině tak se kola mohou točit. Ideální je zastavit břichem motorky na hřebínku duny a pak ji sjet. Sjet zase pod plynem a zde vůbec nešetřit. V písku se kola musí točit.
Takové dunové pole sme pokonali 3x a bylo to čím dál tím snazší. V polovině cesty sme potkali pískem zafoukanou mrtvou vesnici. Místo samé budilo respekt a ukazovalo co poušť umí. Po dalších kilometrech sme konečně dosáhli místa kde „rostou“ pouštní růže. Chvilka pauza a sbírání těchto suvenýrů a jedeme zpět, teď už po cestě, která vede dnem několika jezer na asfaltovou cestu.
Poslední race...
Předposlední den jen tak ráno sedíme a přemýšlíme co dnes. Provokuji Jordyho, že dáme Douz – Ksar Ghilane v tempu, ale jemu se nechce. Nakonec, že tedy pojedeme všichni někam blízko do písku fotit. Markétce politicky vysvětluji, že pojedu sám, že si chci trošku užít. Po natankování tedy vjíždíme do pouště. Hned na prvních metrech si libuji jak to krásně a kontrolovatelně driftuje když sem na motorce sám. Beba vjíždí na jakýsi pahorek a já ho chci předjet. Na onom pahorku mám ovšem takovou rychlost, že je z toho skok a přistávám předním kolem do rolety. A pak to šlo na ráz. Přední vidle na dorazy, katapult ze stupaček a let na držku. Dojíždějí mne klucí a ptají se jesli jsem OK. Bohužel jim nemohu odpovědět kladně. Šel sem na hlavu a rameno. Nemohu se postavit na nohy a tak v kleče prosím Bebu aby mi sundal helmu, protože mi nefungují ruce. Když tohle dokáže tak zjišťuji, že vidím jen kousek před sebe a nemám periferní vidění. Vidím jen žlutě a chce se mi blejt. Po chvilce vstávám na nohy a vzápětí padám a probouzím se až na zemi. V duchu si nadávám do těch nejhorších částí lidského těla. Levá ruka zůstala přikovaná k tělu a na pravé mám oteklé zápěstí a také to nevypadá dobře. Klucí volají taxi a to mne veze do nemocnice na rentgen. Po pár minutách jedu do nemocnice do města Kebili o 30km dál. Beba následuje sanitku na motorce. V této nemocnici je prý expert na zlomeniny. Po 20ti minutách přibíhá roztěkaný japonec v elegantním obleku, kterí neustále říká: „boke, boke“. V duchu si říkám, že to asi nebude pila na amputaci a nakonec se dohadujeme na broken. A prý mám postoupit operaci v Tunisu nebo doma. S odpovědí neváhám. Doktor mne tedy posílá domů a já se divím. Ptám se jestli by se nenašla třeba dlaha a obvaz. Zamyslí se, pak něco štěkne na personál a za chvilku jsem zafáčovanej. Beba rychle organizuje transport do CZ a já jsem během cca 25 hodin v nemocnici v Brně a čekám na operaci ramene, které je vykloubené a sám kloub je zlomený. Pravé zápěstí je 2x zlomené.
Na závěr musím poděkovat mým parťákům, že mi pomohli, Markétce, že vydržela mou blbou náladu, Mildovi H. za letenky, Liborovi G. za odvoz z Ruzyně a Krakenovi za pomoc v Brně. Díky Vám přátelé – až srostu tak společně zakrosíme...
První pomoc
