Poslední závod letošního Endurance Cupu zavítal na Brněnský drom ve čtvrtek 25.9. a oba naše týmy dorazily plny ambicí. Takže to shrneme: za Naked opět já, Kolda a Italjet a protože šlo o šestihodinovku, doplnil nás JohnyRSV. Za Racing Nikotýn, Pablo a Špageta, Honza749 tentokráte pauzíroval, protože při minulém závodě došlo k závadě řazení na jeho stroji a protože byla závada závažnějšího rázu, nepodařilo se jí do posledního závodu odstranit. Ještě zmíním fakt, že tentokráte jsem jel bez mechanika, protože ani jeden z bráchů Ampér / Pimpiš se zúčastnit nemohl, neboť Qbi-C poskládal svůj V-2 tým do Superbiků a oba se účastnili jako závodníci.
V úterý dopoledne jsme dali s Ampérem sraz začátku D1 a naším cílem bylo Brno a odpolední volné jízdy pořádané dromem. Na okruh jsme dorazili už kolem čtrnácté hodiny a protože byl okruh pronajatý agenturou Focused Event, vyložili jsme v paddocku motorky a já jsem se šel představitele agentury optat, zda je možnost se zúčastnit jejich testování.
Pán byl Brit a byl takovej trochu divnej, v každém případě mi vysvětlil, že přestože je jich na trati jen pár (10 bajků), není možné se k nim přidat bez absolvování rozpravy a registrace po netu. No nic, tak jsme se posbírali a přesunuli se mimo paddock za partičkou z Dvouval Racingu, kteří si testování zajistili s předstihem a jezdili.
Jaké bylo naše překvapení, když se o chvilku později u nás objevil chlapík z ochranky a oznámil nám, že já a Ampér musíme okamžitě opustit areál, protože si tam byl stěžovat nějaký Brit a nemáme tam co dělat. No s pánem nebyla žádná rozumná domluva a tak jsme opravdu museli naložit naše bajky a veškerý materiál zpátky na vozík a vyjet na parkoviště před bránou areálu pod dohledem ochranky.
No nevím, co tím ten Brit myslel, ale já říkal, že je nějakej divnej.
Na parkovišti jsme tedy počkali nějakou chvíli, pokecali s nově příchozími a zakoupili každý dvě volné jízdy.
Pimpiš se rve jako lev
Co k jízdám říct?
K našemu překvapení se nakonec obě volné jízdy vyprodaly, přestože teplota nedosahovala ani deseti stupňů nad nulou.
A byly poměrně zajímavé. Ampér i já jsme na okruhu dlouho nebyli, takže to bylo spíš seznámení s dromem po odmlce. Mně se ve druhé jízdě podařilo zlepšit osobák o vteřinu, ale i tak tempo v pořádku nebylo. Za celé dvě jízdy mě nikdo nepředjel, provoz byl obrovský a navíc zima a ke konci také tma. Po jízdách jsme se s Ampérem přesunuli do Penzionu u Nedbálků, dali si večeři a šli na kutě. Zde bych možná zmínil fakt, že už při objednávání večeře a pití mi Ampér našeptával, že ta servírka (cca 50+ let) mu přijde strašně vožralá a já jsem mu oponoval, že tahle paní se chovala takhle i minule. Pořád házela nějaké divné vtípky a poznámky.
V každém případě, někdy kolem 23. hodiny, když jsme už byli v hlubokém spánku, paní servírka zaťukala na náš pokoj a aniž by čekala, než se ozve obligátní "Dále", sama si otevřela, rozsvítila a začala křičet, zda jsme jí už vůbec zaplatili ubytování. Já jsem byl tak v šoku, že jsem se nezmohl na více, než říct "Ano", načež ona okamžitě zhasnula a utekla.
Neuvěřitelné.
No nic, ráno jsme vstali, v Říčanech na parkovišti dali lehkou snídani a přesunuli se s Ampérem na drom, kde bylo v plánu počkat na Pimpiše, Šinďu, Koldu a další. Celou cestu jsme se sázeli, zda nás do areálu pustí nebo ne. Já jsem navrhoval, že pokud ne, sundám ze ŠmouloTuona koncovku výfuku a pokusím se jim namluvit, že jsem z místního střeleckého klubu (což je areál za bránou hned vlevo) a jdu trénovat střelbu pancéřovou pěstí.
Když jsme na drom dorazili, byla naštěstí přítomna jiná směna ochranky, než předchozí den, takže jsme v klidu projeli a přijeli rovnou k sídlu Nikotýna. O chvíli později dorazili všichni.
No co říct ke středečnímu testování. S menšími či většími přestávkami jsme seděli v autech, na benzíně, pod Nikotýnovo přístřeškem a kecali jsme, protože byla neuvěřitelná zima a neustále pršelo. Nemělo cenu vyjíždět. Jediný, kdo se alespoň odpoledne nechal přemluvit, byl Kolda, ale to bylo vše. Večer jsme se tedy nastěhovali do boxů a po vyložení materiálu jsme vyrazili spát.
Skřítek Kolda
Ještě bych zmínil komickou situaci s pneumatikami.
To, že u nás funguje bujarý obchod s ojetými pneu už jsem stačil zaregistrovat, ale jak je to výhodný kšeftík jsem vůbec netušil. Byl jsem v rozhovoru s Thomasem Thieme z agentury Bike-Promotion a povídali jsme si o všem možném, jak dělají program, co dělají přes zimu a plno dalších. Překvapilo mě, proč přivezl půlku náklaďáku ojetých pneu. Údajně si je bere jeden nejmenovaný pán ze Slovenska a dává mu 5 EUR za kus, což mu přijde výhodné ve srovnání s tím, že u nich v Německu za likvidaci musí platit. Celkem se divil, když se dozvěděl, že ty gumice prodává jeden pneuprodej z Kostelce nad Labem, teď tedy dočasně z Všetat, v cenách kolem 80 – 100 EUR za sadu. Byl poměrně překvapenej a šel si z pána ze Slovenska dělat legraci, že mu už nemůže pneu dávat tak lacino, protože mu Ondřej Coufal bude prý dávat 100 EUR za sadu. Za němého úžasu raději rychle odjel prý někam k Praze.
Teď koukám na stránky pneuprodeje a na hlavní stránce visí sdělení: "24.9. jsem dovezl 140 kusů jetých slicků a 150 kusů vzorkových pneu, začátkem října to sem dám."
Chvilka romantiky na CEC – Johny a Zdenka
Ale zpět k závodům
Na čtvrtek jsme se vyspinkali pěkně do růžova a letmý pohled z okna ráno řekl jasně – opět zima a mokro.
Sakra.
No nic, všichni jsme měli obuto na sucho a přemýšleli, zda je to dobrá volba. Do prvního trenálu (na šestihodinovce jsou všechny kvalifikační) vyrazil RSVJohny. Ne, že by chtěl, ale s Koldou a Italjetem jsme ho přehlasovali. Zajel na slicku pěkný čas 3:10,9. Já jel druhý trenál. Zajel jsem ještě hezčí čas 3:11,4. Musel jsem uznat, že je to slušný bobřík odvahy, jet na slicku na vodě. Třetí trenál jel Kolda a prásknul tam 3:09,1. Po dvou kolech se vrátil a sám uznal, že tohle je kravina a trať najisto neuschne. Italjeta jsme přezuli na mokro a poslali ho do posledního trenálu. Kluci z Racingu se ani neobtěžovali při jednom z první tří trenálů vyjet. Na mokrých gumách to šlo o poznání lépe a Italjet tam bouchnul 2:43,5 - což nás postavilo na 32. místo na startovním roštu. Kluci z Racingu o pár míst před námi, kluci z V-2 hodně vzadu, neměli mokré pneu.
V každém případě přišel Italjet s poznatkem, že občas se už ve stopě objeví suchý flíček a dost možná to začíná osychat.
Špageta
Kolda na výjezdu
Strategie ale byla jasná
Na start se postaví Italjet na mokrých a k dispozici budu já na suchých - měkké směsi - a Kolda na mokrých a Italjet bude při střídání signalizovat, co je výhodnější jet. Jen co jsem tedy po hodinové frontě přezul na měkkou směs, začalo pochopitelně kapat. To už ovšem proběhl start. Kluci z Racingu byli odkázáni mimo startovní rošt, protože Špagetovi začala z jednoho výfuku lítat vata hodně hustým způsobem. Nikdo jiný ovšem nebyl připravený, takže vystartovali až později, zhruba s jednokolovou ztrátou, než Špageta přehodil koncovku výfuku za náhradní.
Italjet odstartoval naprosto famózním způsobem. Hned po startu bylo několik havárií a pohled na obrazovku nás naprosto uzemnil. Po 30-ti minutách závodu jsme figurovali těstě za Top Ten celkového pořadí. Na Fazer Team jsme udělali obrovský náskok, protože Pepa "Sršeň" Šiler vystartoval na slickách, což byl naprostý nesmysl a pochopil to až po několika kolech. Italjeta střídal Kolda a protože neustále pršelo, znovu jsme vyrazili přezouvat, tentokráte už za mokré. Koldu střídal zpětně Italjet a na další střídání jsem byl připravený já.
Racing se bohužel dostal do velkých problémů, když spadnul Pablo. Ten sice odešel bez zranění po svých, ale Ducati poměrně drsně očesal. Racingové se ovšem nevzdávali a přes velkou ztrátu pokračovali ve dvou.
Ampér
GhostRider Pablo
Italjet hlásil střídání na mokro a tak jsem do toho šel. Bylo vidět, že místama už je suchá stopa, ale většinou jen velmi úzká, jinak všude voda. Co říct. Šmoulostroj jel jako vítr, všechno probíhalo o.k. Ke konci jízdy už ovšem byla trať suchá poměrně hodně a tak jsem se snažil jet hodně mimo stopu - vodou, abych ochladil pneu. I tak ale byly gumky přehřáté a na stadionu jsem to už podruhé za sebou musel sbírat z kolena. Protože jsem byl na trati hodinu, byl nejvyšší čas zajet.
Jo a ještě mě stihnul namazat Nikotýn, který jel jako čert a zůstávaly za ním v zatáčkách zajímavé čáry.
Nikotýn
Plejba
Moji maličkost střídal JohnyRSV a kluci hlásili, že jsme dokonce už až na osmém místě celkového pořadí. Nechtělo se mi věřit, ale je to opravdu tak. Soupeři měli tolik problémů a my jsme jeli velice vyrovnaně.
Nikotýn bohužel svou Ducati také zahodil a zbýval jediný pojízdný Špageta. Do konce závodu ovšem zbývalo ještě dost a tak se Racing rozhodnul, že už dále nebude pokračovat, protože to nemělo cenu.
Johny z Nakedů vydržel na trati jen lehce přes půl hodinky a signalizoval při průjezdu střídání. Odešla mu spojka. Naštěstí dojel do boxů, takže žádný problém. Na sucho byl připravený Kolda a Italjet, na mokro já. Vzhledem k tomu, že z nebe už nespadnula ani kapka, závod dokroužil Kolda s Italjetem.
Jak?
Na prvním místě v kategorii Naked a na osmnáctém místě celkového pořadí.
Naše radost byla a stále ještě je obrovská.
Fazer Team skončil až čtvrtý, takže titul pro rok 2008 putuje do týmu Dvouval Naked č. 199!
Přestože jsme měli o titulu pochybnosti, dobrá věc se prostě podařila. Neměli jsme žádné vážnější problémy a slavili úspěch. Pepa "Sršeň" Šiler z Fazer Teamu psychicky neunesl porážku a po vyhlášení mi odmítl koupit pivo prohrané v sázce před čtrnácti dny (info na stránkách V-2 a FazerTeamu), ani nevím, co byl vlastně údajný důvod, prostě velice rychle se sbalil a jel raději domů.
Chci vidět, zda Qbi-Covi koupí prohranou Whisky, nebo zda to také scratschuje.
Sezona 2008 je u konce
Dopadla nejlépe jak jen mohla. Jezdci zdraví, motorky také o.k.. Považte, třeba já jsem letos ani jednou neupadnul, navíc výsledek z říše snů. Plány na sezonu 2009 jsou hodně různorodé a asi také trochu předčasné. Co ale nemůžu upřít je fakt, že to, co jsme letos zajezdili, není jen díky nám samotným, ale také díky mocnému supportu, který nám pomáhal celý rok. Jmenovitě bych chtěl obzvláště vyzdvihnout Ampéra jako skvělého mechanika a DanaMagnu jako manažera, který se nám to snažil co nejvíce ulehčit organizací a vyřizováním všeho okolo a nechat nás tak v jezdecké pohodě. Takže díky mockrát všem!
Plejba jr.
fotky: Danyjel
Mé další moto-poprvé...
Tak moc jsem se letos chtěla dostat na okruh, celkem mi i bylo jedno jestli do Brna nebo Mostu, abych byla svědkem tomu, co se jmenuje Czech Endurance Cup – pro letošní ročník doplněno o titul Yamaha a rok 2008. A tak moc proto, že mi nějak už nestačilo číst články a příspěvky, které se tohoto amatérského závodu českých (a slovenských) týmů týkají. Už někdy od června jsem měla v kalendáři zapsané všechny termíny a místa, kde se pojede a mohla začít plánovat, kam dojet. Nejdřív jsem chtěla v srpnu do Mostu, ale tam mi to nevyšlo a tak jediná poslední volba bylo závěrečné Brno.
Takže si se mnou asi Plejba, jako ten, co jsem ho bombardovala dotazy a ujišťovala sebe i jeho, že teda fakt dorazím, musel nejspíš dost užít. Navíc, když jsem ho vzápětí po každém odjetém závodu otravovala, jestli už má článek, tak mu nezbylo nic jiného, než sednout a psát a pak čekat na naši redakci, kdy se rozhoupeme jej vyvěsit na oči i vám. Tak teď to poznám na vlastní reportérskou kůži taky.
CEC 2008
Box č. 27
Uteklo to a najednou se konec září přiblížil.
V práci jsem si vybojovala dovolenou – ne, žádný dopravní veletrh v Berlíně, pěkně automotodrom v Brně – je to taky od B.. a je to letos naposled a já u toho chci být, chci to zažít a poznat, o čem ty závody vlastně jsou.
Natěšená jsem byla jako puberťačka před prvním sexem – no co, bylo to mé poprvé a chvilku jsem byla vyklepnutá z toho, co mě čeká a jinak jsem zažívala takové to vnitřní třepotání, že jako můžu přijet, že jako můžu do paddoku, že můžu k motorkám a že budu taky třeba něco platná.
Když mi v úterý večer Plejba volal, tak na jeho otázku: "Tak jak je?" ho má odpověď "No, normálně" neuspokojila, protože ji kvitoval "Jak normálně??!!" jsem musela dodat "Se táááákhle těším!!", ale zrovna jsem měla v rukách ještě utěrky, abych mohla z trouby vytáhnout buchtu a perník – no, když catering, tak pořádnej, ne?
Ve středu po půl deváté večer na mne ale čekal v Brně u nádraží a mohli jsme vyrazit na Masarykův okruh – mrknout do boxu a pak spát, abychom na ráno byli ready to go. Zatímco v Olomouci při mém odjezdu už jen sem tam padla nějaká kapka, nad okruhem pršelo a to dost a celý den, že kluci ani nevyjeli. I tak ale věděli, že to pojede.. A mohli být zvědaví na to, jak na tom budou jezdci z Fazer týmu, který byl v průběžném bodování na stupínku před Dvouval Naked.
Jako obvykle – patřím mezi ty, co jedou někam, kde nikoho neznají osobně – a tak jsem to tento týden zažila podruhé, ale ve větším počtu – dojeli jsme do boxu, že vyzvedneme Ampéra a půjdeme spát. No, to by ale Plejba nesměl být tak ukecanej.. Každopádně, vejít dovnitř, tak ucítíte stejnou zimu jako venku, jen tam neprší a není tam tma. A kromě strojů buď nachystaných, nebo naprosto rozebraných (box č. 27 byl "obydlen" dvěma týmy – Dvouval Naked a V-2.cz a kluci z V2 ještě neměli nasazená kola) se tam samozřejmě pohybovali pro mne face-to-face neznámí lidé, které ale poznám bezpečně z fotek – manažer DanMagna, Ampér, Johny RSV s Kalibrou, manažer týmu V2 Qbi-C,.. No, tak tedy, než se Plejba vykecal mimo "náš" box, zůstali jsme tam s Ampérem sami, protože ostatní už odešli – a až jsem se divila, jak rychle jsme se otrkali a to ještě dojdu k tomu, jak jsme se v noci kopali na posteli.
Humorné vyprávění o Plejbovo s Ampérovo rozhodování, zda jít nebo nejít do sprchy vynechám (no, šli), i to, že jsem na zpáteční cestě z WC neměla na očích brýle a tak nějak jsem mezi klukama, co přišli taky na noc na Střelnici, v pyžamu prokličkovala bez toho, abych je v tom přítmí poznala (stejně jsem je neznala), doplním jen, že my, malí člověci, máme výhodu, že nepotřebujeme dlouhou postel, ale Ampíkovi byla ta jeho přece jen trošku kratší, o dece nemluvě, takže jsme se v noci párkrát požďuchali nohama. Jen nevím, jestli to bylo tím, že se on natahoval až ke mně nebo tím, že jsem já sjela z velkého polštáře níž – dolů k němu. Plejba nás nerušil svým chrápáním, takže se nemohl ani sám vzbudit a tak jsme se vyspali až do rána. Doufala jsem podle předpovědí, že bude jasné a bez mráčku. Bohužel obloha v půl sedmé se tvářila jakože neví, jestli voda spadne nebo ne...
Vylezli jsme z pod peřin (nevíte, co jsem dělala v noci, že prostěradlo vypadalo jako po boji?), vystřídali se u umyvadla (zhýčkanému Pražákovi chyběla teplá voda) a vyrazili do paddocku (aby se mohl Plejba taky nasnídat – buchty jsem samo sebou vzala, nenechám ho přece o hladu a holky pak dovezly ještě rohlíky a sýry a maso a přibyly svatební koláčky a buchta od maminky...).
Catering
Za chvíli po nás dorazili i ti, co tam ještě nebyli večer nebo před námi a tak jsem si konečně mohla prohlídnout oba týmy a seznámit se s kluky: z Dvouval Naked dojel ještě Kolda a Italjet (fakt jsem ze začátku nevěděla, že je to Ondra, když já je znala podle přezdívek) a za V2 Pimpiš, Šinďa, Bobika a samozřejmě během dne se objevil podpůrný tým – Hanka, Perla, Martina s prckem, Plejbovic rodiče a strejda a průběžné návštěvy jak z řad jak "civilistů" tak z účastníků a jezdců ostatních týmů. Konečně jsem se tam na vlastní oči viděla se spoustou lidí, které jsem do teď znala třeba i x let pouze z net-komunikace (ale po moooc dlouhé době se viděla třeba s Dolíkem, od tábora poprvé s marianem a taky potkala kluky z OBF – překvápko, že).
Dopoledne mýma očima proběhlo neuvěřitelně rychle.
Na to, že jsme byli v boxu od půl osmé, najednou bylo jedenáct a probíhala rozprava s jezdci. Byla jsem si ji poslechnout taky. Sice jsme u toho s Dolíkem kecali a rozebírali co a jak, to nejdůležitější jsem si zapamatovala:
- nepředjíždět pod žlutýma (stejně předjížděli),
- nepředjíždět safety car a řadit se za něj (to jsme ještě nevěděli, co se bude dít hodinu před koncem závodu),
- kdy bude otevřená pit line (stejně dojelo 9 týmů po uzavření),
- kdy a jak předávat transponder při havárii.
No prostě – najednou jsem měla plnou hlavu informací, které mají všichni a hlavně jezdci bezpečně znát. Ještě byli všichni přítomní upozorněni na to, že je to poslední závod, ale že se mají chovat tak, aby dojeli a nepředváděli to, co v Mostě, aby prostě nebourali a nehrotili situace, které se na dráze v rychlosti závodu stávají hazardem pro všechny účastníky.
Pit line
Přesně v pravé poledne byl závod odstartován a jako by se počasí usmyslelo se odpálit taky, začalo nám pršet na hlavu – tím pádem i na trať. Výběh k motorkám jsem sledovala od boxové části trati, ale ten průjezd kolem nás byl neskutečný – však jsem ho zkusila zachytit na video.
A potom už to frčelo.
Kolo za kolem – sledovat průběžné časy na obrazovce, fotit, točit, jít s ostatníma přezout ze suchých na mokré, protože se slušně rozpršelo a na mokrých bude přece jen bezpečněji.
Neskutečně jsem si užívala ten zvuk startujících motorů i to hvízdání projíždějícího stáda, luxusní chraplavý zvuk Hondy z týmu s číslem 158 i bezchybný rachot žluté Ducati týmu č. 4.
A taky jsem zůstala stát s vytřeštěnýma očima v momentě, kdy jsem poprvé v životě viděla pád. Na věži se rozmávala žlutá vlajka. Jeden z jezdců to totiž pustil do zatáčky F. Šťastného (jak mě kluci poučili) – nebyl poslední ten den, ale co jsem viděla - to byl mazec. Řidič sice odklouzal jak po namydleném linu do kačírku a sám vstal a došel za traťáky, ale jeho motorka to vzala kotrmelci přes předek, zadek a boky, že z ní odlétaly kusy plastů. Mám dojem, že tenhle modrý tým už potom nepokračoval...
Bylo vážně mokro a po prvních pár kolech už kluci dojížděli s tím, že ve Švoncovce je voda a havarovaná Honda a olej... Po několikáté vyjížděl SC...
A nakonec musely vyjet i dvě sanitky. Jedna právě do Šťastného, kam to jeden jezdec poslal přímo do bariéry – nikdo jsme ten pád neviděli, ale najednou tam byl humbuk a SC projel fofrem kolem boxů a za ním sanita – na majáky a s nosítkama přes dráhu (nejnovější informace, co se ke mně dostaly: měl povolené brzdové třmeny a napral to za cílovkou rovně zlomený 7 obratel, vykloubené prsty a něco s kolenem - ale už je doma z nemocnice, více méně vše rozhýbal, na obratel dostal límec jen to koleno je horší - ale do nové sezóny prý jde zase). Druhá mezitím sbírala dalšího oťukaného někde u 7čky. To už bylo celé pole zpomalené a SC k našemu překvapení, po celém kole kroužení za ním, dovedl jezdce zpět k boxům na Pit line.
Docela netrpělivě jsme čekali na nějakou zprávu – co se kde a jak? Alespoň jsme se dozvěděli o té druhé sanitě a o tom, že se nestalo nic opravdu vážného.
Ale čas běžel dál všem stejně a odpočítával vteřinky a minuty z letošního posledního závodu CECu, brněnské šestihodinovky.
Takové fotky jako tentokrát ještě ze žádného závodu nemáme – celé startovní pole stálo na pit line a očekávalo rozjetí SC a "zelené od traťáků". Jednu z fotek jsem si už při focení pojmenovala... Davidové a Goliáš. Když ono to tak opravdu vypadá. Jinak toho traťáci museli mít za celý den dost, ale kluci, co měřili průjezdovou rychlost kvůli bezpečnosti a případně následné penalizaci vypadali, jak to jen říct – no, chtělo by to možná víc disciplíny.
Davidové a Goliáš
Měření rychlosti
Naši kluci za to tahali a jak říká Plejba srali tam plyn, co to dalo – Johny měl sice obuto na sucho, ale snažil se a hlavně měl úžasnou asistentku, která, na rozdíl ode mne, ví, který ohřívák patří dopředu a který dozadu (teď už to vím, díky Danovi, taky) a dokázala se kolem motorky pěkně otáčet. Kluci z V-2 vypadali spokojeně – jeli svůj první letošní závod a dávali si to hezky – a co jezdil Ampér i Šinďa – to byly docela palby, na pohodu, ale úžasné časy. Italjetovi to jezdilo líp v momentě, kdy trať malinko osychala – to dokázal stahovat po vteřinách co kolo a nebyl sám – kdo to dělal rozdíly na kolo i 3 vteřiny? Kolda dojel vždycky naprosto v pohodě a manažeři obou týmů se v momentech, kdy se jezdci střídali stávali přepínači transponderu a následně dolívači pohonných hmot – a to ty nádrže vypadaly bezedně. Zvuk modrého Tuona a žluto-červeno-černého RSV se dal jen těžko přeslechnout, Šinďova bílá střela byla nepřehlídnutelná a Italjet září kombinézou a taky krásně ždímal ponožky. Ono totiž furt chcalo a chcalo..tož předpověď ze středy pro Štatl nějak nevycházela.
Když je Italům zima
Ampér je vysmátej
Kalibra mechanik
Manažeři dolívači - Dan
Manažeři dolívači - Qbi-C
Kolda a Ampér s Pimpišem, ti si prostě všechno dělají sami a byla jsem ráda, že jsem mohla podržet – řidítka, když se moto parkovalo na stojan a že mě od ní Kolda nevyhodil a klidně mi ho svěřil do rukou.
A Kolda je dobrej..
Skřítkové vylezte.. úplně přesné.
Skřítkové vylezte z mechu
No a najednou zbývalo posledních 12 minut závodu. V té době už Dvouval Racing nikam nehrotil, měli kluci opět smůlu a pády, Hirošima racing přišla o Uiaaho, Fazer tým byl tak namotivovaný, že to bylo až přes míru a tak si Dvouval Naked jel v klídku s úsměvem na tváři nejen pro vítězství tohoto 6. finálního závodu CEC, ale pro celkové prvenství v celém podniku pro rok 2008.
Když jsem večer při vyhlašování prohlásila, že jsou prostě dobří, tak mě Dan opravil, oni opravdu totiž nejsou dobří: JSOU NEJLEPŠÍ!!!
Pohár
Tož kluci – ten můj den díky vám stál za to. Užila jsem si to takovým způsobem, jak jsem ani dopředu nemohla tušit a ty poháry a všechno kolem jste si opravdu zcela po právu za celou sezónu zasloužili. Ještě jednou gratuluju a ať už jsou plány na rok 2009 jakékoliv, dál tam serte plyn do plnejch a jezděte nejen hlavou, která vás brzdí, ale občas nejspíš i bez ní – ať ukážete, co se ve vás ještě skrývá.
A velká gratulace patří samozřejmě i týmu V2. První závod a hned 5 bodů a luxusní umístění v celkovém pořadí. To fakt stojí za to. A to tomu Qbi-C na začátku naději nedával – ale říkali jsme to, že jo, že to bude minimálně jeden. Byli jste fakt dobří.
Adelaide
foto: Adelaide
ROZHOVOR s PLEJBOU JR.
pro pořad 102 OKTANŮ – přepis:
Rozhovor
SUZUKI-moderátorka: Jaká je hranice mezi amatérem a profesionálním závodníkem? PLEJBA: Já si myslím, že ti kluci profesionálové toho mají mnohem víc naježďeno, mají lepší techniku a proto taky jezdí jiné časy. SUZUKI: Letos jste zavítali i za hranice ČR, jaké to bylo? PLEJBA: Bylo to supr zpestření, bylo to pěkný prostředí. Sice Hungaroring byl rozdělanej, ale byla to změna a je to určitě lepší než jezdit jenom Brno Most Brno Most. Prostě byli jsme spokojení. SUZUKI: V minulosti se jezdilo v Brně MS Endurance. Nechybí vám to? PLEJBA: Je to určitě škoda, že se divák nemůže snáz podívat na MS Endurance, ale promotér to udělal tak, že se u nás mistrovství nejede a tak musíme vyrazit za hranice. SUZUKI: Letos jste vyhráli, pokusíte se o totéž i v příští roce? PLEJBA: Plány na příští rok jsou trošku předčasné, je teprve konec letošního ročníku. Uvidíme, něco přes zimu upečeme – nevíme co. SUZUKI: Zdá se, že všichni za ty 3 roky hodně porychlili. Čím to je? PLEJBA: Kluci, co jezdí tady EC, těch závodů je víc – jsou mnohem víc vyježdění, točí se tady větší peníze, jde to všechno postupně dopředu – jak výkonama, technikou, vším. SUZUKI: Máte ještě pořád nutkání závodit na silnici v provozu? PLEJBA: Tak já si myslím, že tady na okruhu je to mnohem bezpečnější a kluci, co to nikdy nezkusili a jezdí jen takhle po silnici, měli by to vyzkoušet sami tady. SUZUKI: A nejhorší a nejlepší letošní zážitek? PLEJBA: Nejlepší letošní zážitek je určitě teď, kdy jsme vyhráli závod, vyhráli jsme celý ročník Naproti tomu nejhorší zážitek byl poslední závod v Mostě, kde jsme v posledním kole přišli o vítězství a o náskok v seriálu. SUZUKI: Super, dík.
První pomoc
