Jak jsem dojel, nevyhrál a dostal na frak aneb Jak to vidím já
Cesta začíná přípravami a balením věcí, při kterém samozřejmě zapomínám na vše podstatné, co je v tomhle závodě nutné a potřebné, ale o tom až později...
Ve středu po osmnácté hodině vyrážím ze stověžaté matičky směr jih, kde na mě v jedné neuvěřitelně krásné vesničce kousek od Budějovic, čeká posezení s úžasnými lidmi a povídání hlavně o Enduromanii, ze které jsme se vrátili týden před odjezdem na Erzberg...
Naprosto úžasnej večer, tu pohodu která tady vládne a kterou zde umějí na Vás přenést si nedovedete představit. Jen ten místní šaman je nějakej divnej. Večer mu několikrát opakuju, že ráno vstávám v 05,45hod, neb mám v 07,00hod sraz s klukama v Dolním Dvořišti. Nic na plat i tak mne Pepa budí v 05,00hod. Barča vidí jak mi je, tak mne naviguje do koupelny, kde se v rámci ranní hygieny snažím, seč to jde se sebou něco udělat, nicméně jako vždy naprosto zbytečně. V kuchyni na mě pak čeká luxusní snídaně a hlavně káva, která mne staví na nohy a na několik dalších dní dopředu je to opravdu káva, která se dá pít a ne jen pouze její laciná náhražka.
Na pumpu u Dolního Dvořiště dorážím jako první, stíhám další kafe a nákup několika drobností nutných pro pobyt mimo domov. Přijíždí Mára s Honzou, prohodíme pár ranních slov, takže komunikace o ničem a vyrážíme směr Linz, Graz a Eizenerz.
Po cestě pak jen dvě zastávky, kdy poprvé jsem odlétnuvším papundeklem z vozidla nejmenované východoevropské země dostal do předního okna a kapoty. Naštěstí bez újmy na vozidle i bulharském řidiči.
Na Erzberg přijíždíme po deváté hodině ranní, neb po ránu jsou silnice opravdu prázdné a my se s tím v pravdě nemazlili.
Tady začíná to pravé Erz kolečko, zaplatit 5 euro při vyfasování igelitového pytle, jako ekologiše poplatek, vylepení vjezdových povolenek na auta, pásek opravňujících jejich majitele pohybovat se takřka všude, atd.
Vjíždíme známou cestou do lomu, kde stavíme. Marek jde pro novinářskou akreditaci a já jedu napřed do horního depa najít českou "oázu", kde bychom měli mít zajištěno místo na zaparkování, rozložení stanů a zázemí.
Po dvaceti minutách se mi konečně ve druhém depu daří najít podstatnou část české výpravy. Takže rychle zaparkovat, sundat židli z vleku a vyrazit do spodního depa pro kluky. Dávám si tu cestu kamením a neuvěřitelnou spoustou prachu třikrát, neb mumraj a provoz je tady opravdu velký a tak se prostě míjíme. Když se po chvilce najdeme doprovodím kluky na náš plac a vyrážím vstříc administrativním a technickým přejímkám.
Vystojím si dvouhodinovou frontu, kdy do mě neuvěřitelně pere slunce, přímo za partičkou ožralých adolescentních germánů s dobrým pocitem, že jsem nikoho nepraštil a odpružil to v kolenou. Tato zkouška se mi pak bude několik následujících dní velice hodit.
Systém mají Rakušáci opravdu do detailu propracovaný, kontrola přihlášky, fotografování (foto se s údaji odesílá na technickou přejímku a pak Vás kontrolují při každém startu), vyfasování předem přidělených startovních čísel (za jejichž vydání zaplatíte dalších 5 euro), vyfasování výročního trička s logem Erzberg rodea, jménem a startovním číslem. Nalepím startovní čísla, přední má v sobě zakomponovaný čip, který se při přejímce aktivuje a čtečkou jej pouze na startu a cíli kontrolují. Tady zkontrolují podstatné věci, včetně VIN motocyklu, který si poznamenají, kvůli záměně motocyklů jezdcem a zkontrolují údaje, které byly zaslány z administrativní přejímky.....
.....ufffffffffffff.... ....tak tohle mám za sebou.
Mezitím volá Hanz, který se opozdil neb v Táboře od Bulla nakládal jeho židli, páč ta jeho byla u pana doktora, že je dole ve městě a neví kam jet. Po krátké poradě nachází cestu a tak mu jedu napřed. Setkáváme se u výběrčích ekologiše poplatků a tak jej pak rovnou naviguji do depa, kde již máme postavena auta. Sundáváme motorku z vleku a jedu s ním na přejímky. Kupodivu zde již skoro nikdo není, takže je za dvacet minut vše vyřízeno.
Chvátáme se převléknout do depa, bo nás odpoledne čeká první kvalifikace do premiérového závodu Rocket Ride. Podobný systém startu jako třeba na strmém vrchu v Chýnově, prostě startujete dva metry ze spodní hrany kopce. Povrch je složen ze štěrku, písku a kamení. Prostě klasickej povrch, kterej jsme týden předtím jeli v Rumunsku několikrát.
Pokukujeme, jedeme si obhlédnout hrany a dojezdy každého ze tří výjezdů, ze kterých se tento závod skládá. Celou cestu diskutujeme, jak to pojedeme, jak je třeba pracovat s plynem a spojkou, na jakej kvalt atd.atd............prostě teorie.
Nicméně praxe je kapánek jiná.
Mario Rybář nám ještě radí co a jak nejlépe.
První kvalifikace, dopadla pro nás oba naprosto masakrálně. Nebudu se stydět říct, že jsme to jeli jako naprostý školáci a zůstali v kopci pár metrů po startu.
S pocitem totální nasranosti samotných na sebe a za deště, který se spustil, odjíždíme do depa, kde padají opravdu velmi nevybíravá slova. Prostě jsme se vyhecovali a za deště vyrazili na druhou rundu kvalifikací.
Přijíždíme pod kopec do startu, ke už stojí asi třista podobných magorů a hecujeme se.
Konečně na nás přichází řada (to dlouhé čekání, při kterém se mi chce nervozitou tak hrozně srát, tady popisovat nehodlám). Rozjíždím se na dvojku, motoru se moc nechce tak tahám, letím nahoru, kde se mi těsně pod hranou motorka zvedá na zadní, nezaklapávám držím a přesně podle toho co jsem řekl na startu, že když to nedám, tak alespoň pro diváky odložím, dávám lehce nedotočeného backflipa.
Mára pak říkal že to z vrcholku třetího kopce, kde byl cíl vypadalo moc efektně..........
To mi ovšem na nasranosti neubírá.
Hanz letí nahoru po mě a také odkládá.
Prostě dva idioti, který zase jeli pětset kiláků z baráku, aby si dokázali že uměj velký kulový.
Nasraně sedíme dole pod kopcem u startu, čumíme na sebe a pak jako na povel startujeme a letíme to mimo trať nahoru s úplným klidem a jistotou…
No to bych se z toho snad POSRAL!!!!
Takhle na sebe řveme a večer v depu se tomu, jaký jsme blbouni už jen smějeme.
Prostě to chce jen trénovat, trénovat a trénovat. Ale hlavně to nechce při startu vůbec řešit a jen furt tahat. Jak jsem psal, teorii máme zmáklou megaluxusně...
Je pátek ráno a my se probouzíme do deště, který s malými přestávkami trvá již od čtvrtka.
Pomalu se začínáme připravovat na Prolog.
Měním alespoň 15z kolečko za 14z. kolečko, když už jsem řetězovou sadu do rychla nechal ležet doma v dílně. Ne, že by to na mém jezdeckém umění tolik změnilo, ale na rovinách, kde tomu opravdu dáváte napít, je maximálka fakt znát. Prostě držím co to dá, motor řve, nejraději by vyskočil z rámu a dal mi pěstí, letím maximálně 130 km/h a okolo mě lítaj a žehlej mě další jezdci, který, s převodem do rychla, jedou o 20-30km/h rychleji. Je to prostě mazec, dlouhé roviny, táhlé zatáčky, retardéry, mraky prachu, kamení a vyjetých kolejí.
To je prostě Erzberg.
Prostě jsme s Hanzem první kvalifikaci dali a nahoře, o 700m výše oproti startu, z toho měli docela radost. Věděli jsme, že je pro nás první kolo spíše seznamovací a že zítra budeme muset více přidat.
Cesta dolů do depa za doprovodu gaidů, je úchvatná. Jede se z druhé strany kopce a opravdu je to balzám na duši. Z jedné strany neúprosně vytěžená a vydolovaná skála, na které se snažíte zajet svoje maximum, nezabít se a dojet do cíle, a z druhé strany vrcholky Alp, horská sedla, stromy, sníh a rokle.
Sjíždíme do prostoru startu, kde jsou pro jezdce volně k dispozici mycí boxy s wapkami zn. Kärcher. Myjeme motorky od tun prachu a jedeme bivakovat.
Večer se ještě necháváme vyhecovat a jedeme na průvod závodníků městem. Naprosto nepochopitelná, úžasná a strhující akce. Celé město je na nohou, stojí okolo hlavní silnice a v historickém centru, mávají na nás, tleskají, smějí a jsou prostě rádi, že jim tisíc deviantů lítá po záhoncích a trávnících u domů a chlastá s nima šnaps z jedné láhve.
Tihle lidé Vás prostě objímají naprosto upřímně a nám je z toho prostě neskutečně krásně u srdce.
Marek si také vybral svojí chvilku, dopoledne odváží Honzu do Linze, vrací se dle jeho názoru včas, aby následně zjistil, že akreditace do závodu novinářů jsou již uzavřeny a že si ten novinářskej závod prostě nezajede.
Večer posedáváme, dáváme "budspencrovku“ (Mariano vše dožral a nádobí neumyl) a navzájem se hecujeme. V půlce láhve Tsuiky už je všechno jedno…
Noc je zpestřená zvukovým projevem motoru čtyřkolky štěkajícím asi hodinu do omezovače (tyhle zákazníky mám pak na servisu mooooooc rád) a verbálním projevem, resp. duševními zvratky části Ostravské výpravy.
Opět jsme pružili v kolenou, protože jsme ještě netušili co nás čeká následující noc.
Opětovná příprava motorky a celodenní čekání na start řešíme tím, že se prostě sebereme a vecpeme se na start o čtyři hodiny dřív. Opět si zapínám kameru na helmě a po odmávnutí na startu vyrážím. Tentokrát jsem se nenechal vyhecovat a tak nejsem v první levé dlouhej a dávám jí vnitřní stopou, stoupání pravá... roleta, rovina táhlá levá... retardér, rovina, pravá... skok, retardér... levá, hluboká kaluž (o velikosti malého rybníčku), koryto doprava a nahoru, ostrá levá, rovina levá… retardér… levá, rovina, kamení, koryto, hrana... kamení, táhlá levá, plnej pravá, výjezd roletou a kamením okolo skály, ostrá pravá, táhlá levá, plnej levá... podřadit dvě, dvě plnej... tři... čtyři... pět… brzdit, pravá... odřadit na dvě, plnej dvě, tři... čtyři...
A takhle to šlo celejch dvanáct kilometrů nahoru na kopec.
V půlce kopce zjišťuju, že se mi blbě zatáčí, ale neubírám. Postupně mě předjíždějí tři jezdci, jeden přede mnou asi v kile odkládá, stíhám se mu vyhnout…
Nemám na to, ale nevzdávám to... Musím to dát!!!
Nahoře na mě čeká Hanz, jak bych se mu mohl kouknout do očí...
Letím roviny, motorka pode mnou plave jako kráva... držím co to jde. Dlouhá, převelice dlouhá rovina, ostrá pravá a retardér s cílovou fotobuňkou...
Sundávám helmu a s Hanzem se na sebe těma zaprášenejma ksichtama šklebíme jako dva blbouni. Kuwa… dali jsme to, jsme celý...
Přivážej chlápka, co to přede mnou rozvěsil, něco s rukou, ale je dobrej.
Očumujem gumy, jak to v tom kamení odnesly a zjišťujeme, že jsem během cesty na kopec prorazil nejen předek, ale i zadní gumu... No jo no, moosy od Béby jsou v dílně, že...
Dáváme Red Bulla a říkáme si, jaký by to bylo krásný, kdyby tady s námi teď stál Barry, Horejs, Bull, Mario a Áda.....
Konec nostalgie, musím se dopravit zase zpět a na prázdnejch gumách. V zádech mám sekuriťáka na motorce, kterej mě, spolu s Hanzem, jistí a dává na mě pozor...
Dobrej pocit, dole mu děkuju a loučím se s ním...
Jedem z Hanzem umejt motorky a do depa. Dáváme hygienu, něco k jídlu a jdeme do hlavního depa nakoupit dárky, něco na sebe i do sebe a kouknout na Freestyle motocross...Tady potkáváme Petra "Pilníka" Piláta a zdravíme se s ním.
Nakupujeme, posedíme, koukáme jak ti magoři skáčou (s úctou se skláním, nad tím co dovedou). Zavtipkujeme, že já to předevčírem dával taky a na rozdíl od nich za to ještě platil… Marek seká hromady a hromady fotek…a pomalu se vydáváme směr naše ležení.
Vědět, co zde v noci iverusové z Asie (ano myslím duševní trosky z Asie) předvedou, asi bych raději zůstal tady dole. Ne nebudu to rozebírat, byla to mezinárodní ostuda, kterou tito "rádobyfandové" motocyklového sportu předvedli a kvůli kterým i vlastní bezpečnosti, jsme Erzberg opustili jěště tu noc.
Co z toho alespoň pro mne vyplývá? Že pojedu-li napřesrok Erzberg, tak s jinou rozetou, moosem v obou kolech, obytným autem a hlavně z dosahu iverusů.
První pomoc
