"Tšeska fojak, dobra fojak - pozici Team Spirit obsadil team z České republiky s názvem OFFendies United!" tak tohle byl závěr... Ale začátek, začátek celého příběhu si musíte najít sami. Bez něj by nikdy nezaznělo: "No tak vyndáme popruhy a jdeme na to, ne, kuwa, jsme team?!" Kluci díky, bez Vás bych tam chcípnul...
Cink, cililink, béé, bééééé...
Poloprobuzen slyším zvonky a bekot ovcí...nějak mi na těch zvucích něco schází...už vím, kdy už ten magor Bull zařve to svoje ranní "vstávejte č....i, jdeme jezdit endůůůůroooo!"???
A ono nic, definitivně se probouzím a zjišťuji, že jsem už na rodinné dovolené v Beskydech a Rumunsko je již minulostí... Škoda, ale pokusím se Vám tohle naše dobrodružství alespoň trochu přiblížit.
Někdy na podzim loňského roku nás Hans obeslal mailem s odkazem na podnik ENDUROMANIA s otázkou, co my na to. Po vesměs kladných ohlasech, které na sebe nedaly dlouho čekat, bo jsme parta lidí, kteří jsou pro každou taškařici, se vyselektoval team, našel se pro něj název, navázal se kontakt s pořadateli, zaplatily se zálohy, odeslaly přihlášky a čekalo se na den D... teda vlastně E.
Balíme...
Je 16. 5. 2008, pátek, a já už v 8:30 nervozně stepuju před domem.
Vyhlížím Bulla, který má nakládat mne i s motorkou. Ovšem stále ho nevidět. Rychlým telefonem se dovídám, že se mám uklidnit, bo jsou ještě v Táboře a čeká se na MaRRia. Tak jdu zase domů a okousávám si nehty u nějaké stupidní telenovely. V 11 mi zvoní mobil a Bull do něj, s humorem sobě vlastním, haleká, kde-že kurva jsem, že už na mne čeká hodinu před barákem...
Sbíhám po dvou schodech dolů a otevírám kufr u služební Fobie combi, ve kterém mám připraveno svých nemnoho obrtašek s výbavou naprosto nezbytnou na enduroježdění. Bull s Marriem se začínají tlemit a otevírají Bullovo Vivaro, které je, kromě jednoho KTM a druhého XR narvané po střechu. Několik rychlých kompresních úprav, přifouknutí nákladového prostoru a věci jsou tam. Sjíždíme ob dva bloky ke garáži, kde parkuju svou kočičku, kterou fofrem kurtujem na vlek a mezitím se přijíždí rozloučit Mariano, který neprozřetelně strkal dva prstíky napřed mezi strom a blastry svého stroje, pročež se nemůže našeho zájezdu zúčastnit, což ho evidentně pěkně... mrzí.
Vyjíždíme a Bull se mne ptá, jestli jsem si vzal spacák, což jsem samo nevzal a tak mám štěstí, že jde Mariano zrovna kolem, tedy jede za námi, rychlá domluva a půjčuje mi svůj z kufru své oktávky...
Díky,Mariano!
Pak už fofrem mažeme na Chodov, kam nás vede Bullovo GPS nastavená na nejkratší trasu pěkně oklikou otočením na dálnici, zpět na Prahu a po vedleší cestě zase zpět směr Brno... No, jako by to předznamenávalo události příští... Tam už na nás čeká Hans s druhým vozidlem kolony, k mojí kočičce na vleku nakládáme Horejsovo DRZ, přičemž zde malinko nasíráme kravaťáky z uzavřeného parkoviště, kterému naší nakládkou blokujeme výjezd. Ale už jsme pryč a mažeme po D1 do Průhonic na pumpu, kde čeká Barry, Richard a Áda se třetím vozidlem kolony.
Kompletujeme konvoj a vyrážíme směr Romania!
Válečná porada
Cesta je vcelku nudná, až na několik zastávek na ní, které stojí za zmínku.
První je v Hustopečích, kde se hodláme v místním hotelu, nám známém z cest ze sklípku, najíst a napojit, což se vcelku daří. Trošku rozruch nastal při hromadném striptýzu členů teamu venku na parkovišti před hotelem, když bylo rozhodnuto na další cestu vyrazit v jednotném teamovém cvičebním úboru, který laskavě sponzorsky zajistily firmy MotoBull a 4bikers. Místní domorodci zprvu evidentně očekávali natáčení nějaké nové realityshow, ale při spatření našich "vypracovaných" těl, u některých jedinců ještě vylepšených výtvarnou tvorbou, moudře zvolili ústup. Dokonce jednu ze zprvu přihlížejících slečen jsme museli až slibem neublížení přesvědčit, aby nás vyfotila do alba.
Tečku za naším kulturním vystoupením udělala obsluha placeného parkoviště, když zvedla závoru a se slovy "nemusíte platit parkovné, hlavně už zmizte" nás odstartovala na další přesun.
OFFendies United
Další zastávkou, kromě těch bezvýznamných, při kterých jsme platili dálniční poplatky na zrušených hranicích stojí za zmínku parkoviště kdesi před Budapeští, kde padly za oběť moje zásoby bábovky a slaného štrůdlu od Karolínky nenažraným hubám teamových kolegů a kde jeden pro pobavení zájezdu neměckých důchodců předváděl názorně náklonnost ke svému stroji kopulačními pohyby do koncovky výfuku.
Před průjezdem okolo Budapešti se rozthl náš konvoj, když kolega, jinak dvojnásobný mistr v jízdě rovně, uplatnil svoje dovednosti a věren svému dřívějšímu zaměření, odmítl otočit volantem doprava přes troubení a blikání nás, jedoucích za ním... Druhé vozidlo Bull skvělým manévrem v houstnoucím provozu vytlačil do odbočovacího pruhu a po zastavení proběhla mobilně domluva s odpadlíkem, že na ně počkáme někde za městem na výpadovce směr Szeged.
Po půlhodinovém čekání na domluveném místě jsme sledovali, kterak zprvu okoloprolétnuvší původně vedoucí auto způsobilo ostrým bržděním a následným couváním v odstavném pruhu slušnou kalamitku, provázenou komentáři maďarských řidičů, které byly jistě vyjádřením uznání a díků. Nicméně po ukončení manévru jsme se od docouvavšího kolegy dozvěděli, že on před Budapeští jel správně a my jsme samozřejmě debilové... ostatně, přesně podle předpokladů... :-)))
Na centrum!
Tato událost nás natolik psychicky vyčerpala, že ač jsme se jí snažili potlačit další zastávkou na origoš maďarský guláš u dálnice, bylo rozhodnuto o přespání na posledním odpočívadle před Szegedem a další cestou až ráno. Ujednáno, vykonáno, zastavujeme na malebném odpočivadélku, které je sice už docela plné odpočinku potřebnými turisty se svými vozy, ale místo před domečkem s WC, umyvárkou a dětskou prolézačkou je dost velké pro náš malý konvoj.
Rozbíjíme tábor, vytahujeme domácí zásoby a občerstvujeme se před spaním. Vyznamenal se zejména Horejs svojí snahou vytvořit krájením vysočiny a chleba jednohubky, leč stále se mu nedostávalo surovin, bo co už nakrájel, záhadně mizelo než stačil suroviny kompletovat do kýženého výrobku, což zcela nelogicky doprovázel vyslovováním různých nechutných slov na naši adresu, načež to se slovy "seru na Vás" vzdal... :-))) Co se snědlo, muselo se zapít a tak se postupně zobčerstvila jedna, pak druhá Tulča, a když došla, přišla ke slovu Balča...
Bylo toho dost a tak jsem s některými kolegy usoudil, že ráno je taky den a nechal se MarRRiem přesvědčit, že asfalt je skvělý izolant a akumulant tepla, pročež jsem se uložil do spacáku pod vlek s motorkama. Leč dopřáno spánku nám bylo jen krátce. Zhruba po dvou hodinách jsem byl probuzen nelidským řevem, ve kterém jsem posléze identifikoval rapování a doprovod dusotu basů Ramsteinů, linoucích se z otevřených dveří našeho prostředního stroje v konvoji. Zvukový dojem byl doplněn vizuálním, který tvořilo zmítání a pogování tří skalních fanoušků této kapely, křepčících bosky okolo reproduktorů vydávajících velice slušný akustický výkon. Bohužel evidentně nestačil, bo jedna z postav naskočila na káťu nad mojí hlavou a rozhodla se ho podpořit linkou z laděné koncovky. Zavčasu jsem prchnul, bych mohl z bezpečné vzdálenosti sledovat přesun přízraků k zoufale kvílícímu stroji, který se bránil týrání půlmetrovými plameny z výfuku, jež ovšem tyrani zálibně kvitovali řevem slov "jooo" a dalších, které nemohu uvést, bo tyto stránky možná čtou i neplnoletí jedinci a zároveň se snažili o definitivní depilaci přílišným přibližováním svých záklopek krku k onomu efektnímu úkazu...
Ostatní okoloparkující turisty vystoupení evidentně nezaujalo a tak kupodivu bez připomínek opustili místo koncertu bez placení během půl hodiny, takže parking byl náhle celý náš... :-))) Naštěstí naše skalní jejich produkce brzo vyčerpala a mohli jsme s MaRRiem dospat, z bezpečnostních důvodů přece jen co nejdál od podia, tedy až u plotu vedle WC.
Ráno bylo docela tristní, ale za pomoci výborného capuccina z místní pumpy se zvládlo a po průjezdu Szegedem, probouzejícím se do azurového dne, a projetí hranic s Rumunskem dojíždíme na první tankování v této zemi. Jen je mi divné, jak Barry stále upřeně pozoruje okolo pobíhající pejsky s mumláním slov o nějakém vývaru... :-)))
Když došla Tulča, přišla ke slovu Balča...
Brzo vyčerpaná produkce!
Cesta po rumunských silnicích dává zabrat podvozkům našich aut a výkony rumunských řidičů našim nervovým soustavám. Rovněž pozůstatky průmyslovosocialistické architektury jsou pozoruhodné. Konečně se ocitáme na kýžené odbočce k našemu cíli ve vesnici Slatina Timis směrem na Brebu Nou. Teď přichází to pravé seznámení se silniční sítí této země. Doposud jsme jeli po něčem, co je zde prezentováno jako u nás silnice 1.třídy a máme odbočit na něco, jako u nás silnice 2.třídy. Ta se však během pár stovek metrů po průjezdu obcí mění na naši obslužnou komunikaci a místy dokonce ne poměrně slušný offík.
V půli vzdálenosti to už nevydržím, zastavuju Bulla v řízení a sundavám si kočičku z vleku. Jen v teplácích, tričku a helmě - a vyrážím k vrcholu. Pěkně nadržen po vcelku nudné cestě si dávám driftíky na výjezdech ze šatolinkových zatáček pepřených solidníma jámama, jako magor. Naštěstí po několika seriích vinglů mne umravňuje protijedoucí veterantruck RoMAN, sunoucí se zrovna v zatáčce na mé vnitřní pravé straně... Nevím, kdo z nás se lekl víc, ale naštěstí jsem ten průlet vnějším příkopem vcelku ustál a mozek se mi přesunul z pravého zápěstí tam, kam většinou patří, tedy pokud Vám zrovna nesedí na klíně třeba Salma Hayek...
K vrcholu už pokračuju klidně a s rozmyslem a hlavně s ohledem na úbor a veřejnou komunikaci...
Po pár kilometrech nás vítá neskutečně orezlá cedule s nápisem Brebu Nou, což mne zrovna nenalaďuje do optimismu, spolu s rádoby dlážněnou silnicí, ovšem zřejmě pamatující průjezd wermachtu. Nicméně romantický pohled na vesničku ve vysokohorském údolí je uklidňující a když vjíždíme mezi domy, kostky nahrazuje solidní asfalt a i domy jsou v cajku, evidentně větším, než ve srovnatelných obcích, které jsme projížděli cestou - nové střechy, plastová okna, slušná auta, i když žádný luxus...
Dojíždím k centru Enduromanie, což oznamuje velký barevný nápis na novém dřevěném plotě, objekt sám je nová stavba, celkově dle západních standartů, čekáme na zbytek aut a vjíždíme dovnitř.
Evidentně minimálně polovina z avizovaných 86 účastníků je už na místě, jsou tu pochopitelně Němci, pak vidím švýcarské, dokonce i švédskou značku, je tu hodně KTM, Yamahy, Bety, nějaká Honda, pár Suzuki.
Uvnitř objektu nás vítá organizátor, Sergio. Provádí nás, všechno je nové, nerezové, moderní, čisto, útulno, dostáváme mapy oblasti, samolepky, startovní čísla, registrujeme se, doplácíme startovné. Personál nás vítá úsměvem a kluci překládaj, že prý jsou tu pro nás, abychom si zajezdili, vše ostatní je jejich starost...to se mi líbí. Dělají nám studenou večeři, všeho dost.
Jsme docela utahaní z cesty a tak po jídle dostáváme klíče od ubytování, které je prý 5 minut pěšky odtud, to mne malinko zaráží... Ovšem bylo to ještě blíž a obhlídka nám trochu vyráží dech. Jedná se o zrekonstruovaný malý statek, který je jen pro nás, ačkoliv by se, dle mého názoru, tam vyspalo třikrát více lidí. Vše ve dřevě a kameni, záchody, sprchy, čisto, útulno, trávníček...
Skoro mne až napadá, jestli to není pro takovou bandu, jako jsme my, až škoda...
Vykládáme techniku, vybalujeme, zabíráme postele, určujeme, kde se bude spát, kam dáme motorky, kde se bude diskutovat, té místnosti dáváme jméno BAR. Má terasu, tak se na ní uchylujeme, vytahujem zbytky zásob a doplňujeme tekutiny dlouho do noci. Někteří si v nočních hodinách ještě neodpustí skočit do bazénu, jiní se baví golfem na zahradě před terasou, je zajímavé pozorovat, jak je alkohol inspirující medium, zejména v oblasti improvizace... :-)))
Já, bohužel, nepříliš trénován, odcházím brzo do pelechu, bo je toho na mne asi moc, zítra je taky den...
...a BYL!!!
První pomoc
