Už i do Irska pomalu přichází jaro a na mě doléhá obvyklé motoharašení. Nemaje vlastního motorového prostředku (zatím), rozhodnul jsem se navštívit alespoň nějaké závody. Po letmém prolétnutí Internetu jsem s povděkem kvitoval, že poblíž Dublinu je okruh jménem Mondello.
Bohužel poblíž znamená vzdálenost cca 25 km od kraje Dublinu, takže vyvstává další problém a to jak se tam dostat. Zkoušel jsem namátkou autobusovou a vlakovou dopravu, ale žádnou trasu Dublin – Mondello jsem nenašel.
Napadl mě i stop, ale jediná spojnice mezi Dublinem a nejbližším městem je dálničního charakteru a tam by se mi asi moc stopovat nedařilo.No možná jsem jenom špatně hledal a tak se přihlašuji na místní motorkářské fórum a zjištuji situaci.
Nespletl jsem se, žádná přímá a v podstatě ani nepřímá doprava neexistuje. Dostávám dva typy jak se na okruh dostat a dokonce nabídku k odvozu. Nemám s sebou ale hadry ani nic v čem bych si troufnul za zdejší ridery sednout, takže odvoz s díky odmítám a vybírám si první variantu – vlakem do centra, sednout na příměstský autobus 126, tím dojet do městečka Naas a odtamtud už je to podle Google maps pouhých 6 nebo 7 kilometrů ... takže si můžu vzít taxi.
Hodí se i termín, neboť podle oficiálních stránek tratě se má v sobotu a neděli konat národní mistrovství. Rozhoduji se automaticky pro neděli, protože ze závodů považuji za nejzajímavější finální klání, které se má odehrávat právě tento den. Tak a hurá vyhledat všechny potřebné informace. Bydlím asi šest kilometrů od centra a pak je to asi ještě další necelý kilometr na zastávku 126ky, která ale bohužel v neděli co? Nejezdí, správně. Respektive jezdí, ale první spoj vyráží v 10:00 a to už bych se nejraději viděl na okruhu.
Skoro to vzdávám, když tu mě napadne zeptat se šéfa v práci. Doporučuje mi soukromého dopravce J.J.Kavanagh. Perfektní, ten jede v sedm, to se mi akorát hodí. Tak, ještě zjistit jak v neděli před sedmou do centra ... ach jo, nijak. První vlaky i autobusy ode mě vyjíždí po osmé. No co, půjdu pěšky, za ten zážitek mi to stojí. Cesta mi zabere tak hoďku a půl, půl hoďky potřebuju na spáchání ranní hygieny a lehkou snídani – budu vstávat v pět. Nastavuju budíka a jdu spát.
Ufff to už je ráno? Nějak nechutně to uteklo. Ale jen do toho. V polospánku vykonám, co je potřeba a o půl šesté vyrážím do spícího Dublinu. Kromě pár taxíků a dvou sanitek nejezdí opravdu nic. Po pár krocích mě probouzí vlezlé sychravo a tak přidávám do kroku. Na druhou stranu obloha vypadá nadějně – ne jako včera, kdy začalo pršet okolo deváté a skončilo ve tři. Snad vlivem natěšení, možná je to tím svižným krokem, dorážím na zastávku po půl sedmé. Mám ještě dost času, takže se jdu dosnídat do Burger Kinga, který má kupodivu otevřeno. Zpátky na zastávce jsem za pět sedm a autobus už tam čeká. Řeknu si o zpáteční jízdenku do Naas, řidič na oplátku o příjemných 7 éček. Pak už se uvelebuji a těsně po sedmé vyrážíme. Asi po půl kilometru, tzn. přesně v centru města nás dojíždí taxík, ve kterém nějaký černoch na místě spolujezdce zuřivě gestikuluje. Přemýšlím, jestli mu řidič autobudu nedal přednost nebo jestli nám hoří autobus, ale řidič s klidem zajíždí ke kraji, otvírá dvěře a čeká. Taxík zastaví před námi, pasažér zaplatí a jde do autobusu. „Jednou Waterford.“ „Dobré ráno, třináct éček“. Zírám ... no nic no, nestihnul autobus a tak ho dojel taxíkem. Paráda. Pak už se cestou do Naas nic pozoruhodného neděje.
V 7:40 (přesně dle jízdního řádu) mě autobus vyplivuje v Naas.
Na první pohled hezké městečko. Samozřejmě je v tento nelidský čas všude zavřeno, co mě však mrzí víc je fakt, že nikde nevidím nic co by byť jen vzdáleně připomínalo stanoviště taxíků. Provoz taky není z nejhustších (cca dvě auta za deset minut) a že by se poblíž vyskytoval někdo, koho bych se mohl alespoň zeptat na cestu taky nehrozí. No, úplně pravda to není ... asi po patnácti minutách do mě skoro naráží jakési individuum, které včera večer nebo spíš těsně před chvílí značně přebralo a k mé smůle cosi blekotá mě naprosto neznámým jazykem. Možná to ale byla jenom opilecká polština, nevím.
Kolem projíždí první a na dlouhou dobu asi i poslední taxi a řidič mě vesele ignoruje. Sakra. Ba né, za chvíli jede další a dokonce zastavuje. Mám vyhráno. Řidič mi vypráví jak se právě vrací z Dublinu z letiště a jestli by mi nevadilo, kdyby si sjel domů pro mobil, bo si ho zapomněl. Nic nenamítám a tak jedeme k němu domů. Je to kousíček, takže za dalších pět minut míříme k Mondellu. Mám s taxikáři své zkušenosti a proto se ptám, jak je to asi daleko. Pán přemýšlí trochu déle než je zdrávo a zkouší na mě dvacet kilometrů. Ne, to neberu. Asi se tvářím dost vražedně, protožeto automaticky koriguje na dvanáct a ještě se tváří, že to tak řekl i napoprvé. Asi bych se hádal, ale na druhou stranu budu zřejmě potřebovat odvoz zpátky a tak jenom s přihlouplým výrazem poslouchám vyprávění o tvrdém životě taxikářů. Asi za jedenáct minut jsme na místě ... a to i s jakoby blouděním „velkoměstem“ Naas. Dost podstatnou část cesty byla kvůli stavu vozovky rychlost omezená na 50-60 km/h a taxikář jí dodržoval, takže mi to vychází na těch sedm kilometrů.
Platím vstupné rozumných 15 éček a poté už mnohem méně rozumných 17 éček tomu vydřiduchovi (i v dražším nedělním tarifu by mě to mělo vyjít tak na devět). Neustále si omílám svou potřebu dostat se zpátky a tak se usmívám jak debílek a s díky si beru kontaktní telefon. Je něco po půl deváté a jsem tadýýýýý.
Mé první kroky vedou do depa. Je normálně otevřené a bez dalšího poplatku přístupné komukoliv (tedy situace mě z Brna naprosto neznámá). Procházím si depo a pořizuji první fotky. Ptám se jednoho pořadatele kam je nejlepší si stoupnout když je tu člověk poprvé a chce dobré místo na focení. Posílá mě asi na tři místa (bohudík ani jedno z nich není prdel) a odbíhá odnášet zátaras na trati. Z toho usuzuji, že se asi začne něco dít a vzpomínám si, že mi při vstupu dali i jakýsi program. Jo je to tak. V devět mají tři rozehřívací kola stopětadvácy a pak se průběžně zahřívají šestky, litry a sajdy. Poměrně se těším, bo sajdy jsem ještě na živo neviděl ... anebo jsem to už zapomněl.
Za vydatného bzučení vysokootáčkových maloobjemových motorů vyjíždí na trať první závodníci a ve mě začíná bouřit adrenalin. Zvláštní, stojím ve vysoké mokré trávě, mám ve zmrzlých dlaních foťák a stejně – jak kdybych měl jet s nima. Teplomět ukazuje čtyři stupně nad nulou, ale obloha je pořád nadějná a sluníčko už o sobě začíná dávat vědět. Po třech kolech jim to startér odmávne a oni míří zpátky do depa. Víc než polovině to zřejmě kvůli již pomalé jízdě chcípne a tak se odstrkují leckdy i desítky metrů jen nohama. Na výjezdu z depa už jsou připravené šestky namíchané s litrama. Zvuk už mají naprosto odlišný a je z toho cítit síla. Jde to ráz naráz a po zaplutí poslední stopětadvácy do depa už vyráží první šestikilo. Jede celkem v pohodě, stejně jako druhý jezdec. Třetí a čtvrtý ovšem zahřívají hned od začátku a tak se řítí po zadním. Jen chvíli, poněvadž první zatáčka je blízo, ale i tak – hezkej pohled.
S vědomím, že teď se toho až do prvního závodu moc dít nebude se přemisťuju k zatáčce před cílovou rovinkou a fotím ostošest. Díky bezpečnostním opatřením musím mít objektiv prostrčen skrz oko v pletivu a navíc asi metr od těla – ploty jsou tu dva, ale i tak se mi snad daří pár hezkých momentů zvěčnit.
Po dalších dvou výměnách zkouším druhé doporučené místo a s napětím očekávám sajdy. První už se přibližuje a hned za první zatáčkou dává efektní hodiny. Myslíte si, že jsem měl připravenej foťák? Jasně že ne. Než se vzpamatuju, odklopím víčko z objektivu a nastartuju foťák je sajda fuč (a to musel spolujezdec sesednou a pomoct kus zacouvat). Sakra a ještě jednou sakra. No, teď už budu připravenej. Fotím, natáčím krátká videa a čekám na tuhle sajdu, jestli mi to náhodou nezopakuje. Už se blíží a ... jooo mám kliku, další efektní hodiny. A dokonce je mám natočený. Jen pro kontrolu ... co jsem to do pytle natočil? Místo sajdy mám perfektní záběry ze života hmyzu, bo poslední video jsem zapomněl vypnout a tak jsem natáčel můj přesun za lepší pozicí (tráva – plot, tráva – plot, tráva, tráva, táva) a stisknutím spouště jsem natáčení nezapnul, ale vypnul. Tohle mi někdo nepřál (asi řidič tý sajdy). No co už, budu to mít v hlavě.
Na trati se teď chvilku nic neděje z čehož usuzuji, že se začne brzo závodit. Urychleně se tedy přesunuji blíž ke startu a tak tak stíhám start třetího rozjezdu Irish Supersport – tedy závodu šestistovek na osm kol. Je odmávnuto. Kluci se rozjíždějí a hned zase brzdí před první zatáčkou. Jeden to neustál a už se válí, ale snad nic vážnýho. Vstává, zvedá motorku a pomalinku se sune směrem k depu. Smůla no. Pak už jen osm kol bleskových přejezdů a je tu cíl. Vítězí borec na Yamaze. Juchů.
Do zahřívacího kola najíždějí sajdy. Moc se těším. Dokonce už mám i svého favorita – modrou sajdu s číslem 66. Neptejte se mě proč , asi láska na první pohled. No tak samozřejmě, vybrat si umím ... hned po startu je předposlední. Byť k tomu není absolutně žádný důvod, mám po náladě. Ovšem jen do dalšího průjezdu kde se můj favorit probojoval do půlky pole, tzn. je teď čtvrtý. Při dalším průjezdu je druhý, ale ztráta na prvního vypadá být nepokořitelná. Stejně tomuto úplně neznámému stroji a mě naprosto neznámým jezdcům fandím z celého srdce. Tři kola před koncem už je ve vedení a s pořádným náskokem, který se neustále zvětšuje. Ještě to nechci zakřiknout, ale jo ... je to tady. 66 vyhrává!!! Rozhoduji se, že po dalším závodě, což má být Irish Superbike Championship (bez omezení kubatury, bo tam jedou hlavně litry, ale i tři 750 a dokonce i jedna čestka), jít se podívat za posádkou šedesátšestky a alespoň jim pogratulovat k výsledku. Taky ve mě hlodá otázka, co v tom maj vlastně za motory. No, uvidíme.
Už je tu zahřívačka a poté start superbiků. Dunivý zvuk dává jasně najevo kdo je králem okruhů. Zajímavý závod, ovšem z mé pozice jsem kromě jednoho velmi slušného předjetí v zatáčce za cílovou rovinkou moc atraktivního dění neviděl. Ani nevím kdo vyhrál, bo v duchu jsem už byl v depu. Vyrážím tedy do depa a hledám sajdy. Dost dlouho je nemůžu ve změti náklaďáků, karavanů, motorek, lidí, psů a jánevímčeho ještě najít, ale nakonec jsou všichni v jednom ze zadních rohů takřka pohromadě. Rozhoduji se uděla rozhovor exkluzivně pro Motopokec. Nemám sice nahrávací zařízení, ale neva ... budu si to pamatovat. Poznámka autora: Kdyby vám náhodou připadlo, že rozhovor má začínat ten co se ptá, tak tohle je taková speciální irská finta – tvářit se tak, že začne dotazovaný. Jsem v tom mistr. Vybírám si tedy jednoho, asi mechanika od té modré 66 a zírám.
Neznámý: „Ahoj, jak se ti tu líbí?“
Já: „No super. Dneska je to poprvé co jsem takhle viděl na živo sajdy a dost se mi to líbilo. A hlavně jsem přišel pogratulovat k vítězství.“ Podávám mu ruku.
Neznámý: „No díky. Takže si to tu užíváš?“
Já: „Jasně, je to super. Já jsem Radek a jsem z Čech ... proto ta blbá angličtina“.
Neznámý: „Já jsem S.J. Jo tam máte okruh, co se na něm jezdí i mezinárodní věci, že jo?“
Já: „No jo, v Brně. Hele, co v tom máte za motory?“
S.J.: „No tady v tý otevřený“, ukazuje na odkapotovanou sajdu „je motor z GXS-R. Litrovýho. My v tom méme motor z R1 2007. To je hrozná síla. Měli jsme tam starší R1, ale tohle je neuvěitelný.“
Já: „Aha. No já jsme měl R1 2003. A kolik to tak jede?“
S.J.: „Nevim ... a nechci to vědět.“
Já: Polykám otázku Proč a pokračuju: „Když na to teďka koukám takhle zblízka, ten řidič to nemá jednoduchý. Leží tam, navíc ty řídítka jsou malinkatý. Ale co si opravdu představit nedokážu je spolujezdec. V podstatě tu jen tak visí, žádná ochrana ...“
S.J.: „No to jsem já.“
Já: Už znám odpověď na mé předešlé nevyřknuté Proč. Taky už je mi jasné, že nemluvím s mechanikem. Přichází nějakej maník a chce aby mu na sajdu vylepili reklamu. S.J. mu jí tam bleskově lípne a o něčem si začínaj povídat. „Tak hodně štěstí a opatrně!“
S.J.: „Jo díky, měj se.“
Já: „Taky. Ahoj.“
Mimochodem tím dotazovaným byl S.J. Fahey z týmu Baker YZR (na fotce vlevo).
Tím jsem sice prošvihnul celý dvěstěpadesátky, ale moc mě to nemrzí. Přicházím akorát na mě absolutně neznámou třídu Minitwins. Dohromady se tu sešly na startu převážně Suzuki SV 650, ale taky HONDA CBR 400, Kawasaki ZXR 400, Honda NC30 a Aprilia 250. V soupisce je psaná i Honda VFR 400 ... ale řekl bych podle toho F, že to moc dvouvál nebude. Nevim. Dunění je slyšet po celém okruhu a zřejmě i dalekém okolí. Závod je pěkný až na to, že v závěru někdo v poslední zatáčce padá a volají k němu sanitku.
Podobné je to bohužel i v následujícím závodě 125 GP s tím rozdílem, že tentokráte je to zatáčka před cílovou rovinkou. Zraněné vozí pouze do prostoru depa z čehož usuzuji, že to asi nebude nic pěkného, ale také nic ohzožujícího život. Snad.
Je něco po jedné a organizátoři vyhlašují hodinovou pauzu na oběd. Krásně svítí sluníčko a já se rozhoduji k cestě zpět. Za prvé mám toho závodění pro dnešek tak akorát a za druhé se mi nechce platit vydřiduchovi dalších sedmnáct + zajisté poplatek za přivolání telefonem.
Rozhoduji se k cestě pěšky. Silnice jsou tu poměrně úzké a tak čas od času pro jistotu uskakuji da zatravněného pangejtu, ale jinak se mi jde krásně. Slunce vyloženě paří a cesta utíká. Vím, že další bus mi jede v 14:30. Kolem čtvrt na tři to vypadá, že bych to mohl stihnout i s tou trochou bloudění a tak zrychluji jak velbloud cítící vodu. V závěru už skoro běžím, ale i tak jsem na zastávce v 14:34. Škoda no. Usedám na lavičku na zastávce a rozhoduji se alespoň trochu vydechnout. V 14:38 přijíždí autobus. Mám kliku. Takže teď už jen padesát minut zpátky do Dublinu, pak patnáct minut vlakem ... nezbytný déšť po cestě z vlaku domů (to by v tom čert byl abych jednou zůstal suchej) a zasloužený odpočinek. Super den.
První pomoc
