Po roce jsem se opět rozhodl nenastartovat a nevyjet do závodu… a přihlásil se na Mototoráj Snow Rallye.
Letos byla otevřena i pro lehká endura, nakonec nejobsazenější kategorii, takže se přihlásila podstatná část místní endurosekce.
Nějaké domluvy po telefonech, co/kdo/s kým/proč/ufff. Lehce mě rozhazuje počasí – ve čtvrtek připadne 5 cm sněhu – a v sobotu má být nad nulou. Zadní pryž „pásák“ – ometená EF-07 na prastarém mousse – to musí zvládnout. Při balení samozřejmě zapomínám náhradní svíčku, kvůli jejíž absenci jsem loni neodstartoval. Kontrolka nesvítí, dotankuji jen za 100 Kč…měl bych mít benzín minimálně na 100 km.
V pátek se na hotelu slézáme/zdravíme/ubytováváme, vyplňujeme papíry, motorky z vozíků strkáme všude možně do chodeb, dodávkové zůstávají „in“.
Polívka, řízek, pivo, pivo, start se odkládá o hodinu, pivo, Hajnej najížděl část trasy Nivou, pivo…začíná být veselo. O půlnoci se od Hanse, Bulla, Tomáše, Jirky, Milana a Petra škrtám a mizím chrnět. Richard dobíjí baterky do kardiostimulátoru a smotává prodlužku, nebo nevím, za večer jsem ho viděl maximálně 5 minut.
Snídaně je bohatá, necháme si chutnat… uprostřed rozpravy se mi to začíná v bříšku hádat. Nedoposlouchal jsem, ale doběhl. Přibaluji toaleťák. Kluci na lehkých řeší roadbook, respektive „Večerníčka“. Zatímco Tomáš to má vymyšlené, a pojištěné, Bull hledá vhodné řešení půlhodinu.
Pár lidí si dává kanystry s benzinem k Petrovi do auta – Advika nechal doma, bude statovat na druhé kontrole.
Zkušené oko našlo 5 soupeřů ve třídě. Jestli dojedu Honzu, budu king i s kongem. Pavel obvykle také zajede líp než já. Pak jsou tu neznámé tváře. Obavu mám z 690R na naprosto nové zadní pryži s bílým pruhem. Kluk se starší LC4 přijel s Honzou, a Jordym – asi nebude začátečník. Kawasaki je mi neznámá.
Lepím kartu na přilbu (Saša mě za to nesnáší), camelbag do batůžku, tatranku s margotkou do sebe, oblékám se.
U startu banda nadržených, čekajících na svou možnost vrknout. Dvouminutové intervaly. Mám číslo 10. Těším se. Jak já se těším!
Ve dvouminutovce před vypuštěním kecáme se Sašou, kecáme, kecáme…:
„Hele, kolik mi ještě zbejvá?“
„Jeď!“
Mizím. U tyčí doprava, cestou s 20 cm rozbředlého sněhu, nahoru k lesu, mezi posed a kříž…jak to, že tu vede jen jedna stopa od motorky a zbytek jel po cestě? Když to tady vypadá jako cesta? Kolik mám najeto? 2,3 km? Už jsem měl být na silnici.
Otočím to.
Zapadám.
Motorku na bok, popotáhnout zadek, popotáhnout předek, postavit, nasednout, nastartovat, zapadám. Motorku na bok, popotáhnout zadek, popotáhnout předek, postavit, nasednout nastartovat…přes nálety a potok vidím, jak 50 metrů ode mě projíždí motorka, motorka, čtyřkolka, motorka. Vracím se zpátky, ujedu 200 metrů, házím první tlamu. A o 20 metrů dál zapadám. Najeto dvaapůl kilometru, vypito půl camelbagu, a mám toho dost! Motorku na bok, popotáhnout zadek, popotáhnout předek, postavit, nasednout nastartovat.
Když přijíždím k posedu, potkávám Richarda (číslo 17), mávnu na něj, že tudy ne, ale nemám sílu udělat víc.
Dojíždím na cestu, po které, samozřejmě správně, jedou všichni ostatní. Po stovce metrů mě předjíždí 4kolka s číslem 21. Takže „mínus 22 minut“, plus přepočítávání kilometrů na správné hodnoty.
Na kopci potkávám Hanse (20) a jedeme spolu…než hodím tlamu a ujede mi. Hluboký sníh, a v něm vyjeté stopy, mi vůbec nesvědčí. Potkávám podruhé Richarda. Odpočívá. O kus dál padám a on mě předjíždí. Pak se mi povede objet nepříjemnou cestu krajem pole…před lesem se nemohu dostat zpět. Půl metru hluboká a metr široká strouha.
Zastavil jsem.
Zapadl.
Přijíždí Tomáš (16), ptá se, jestli chci pomoci. CHCI!!! Nutím ho zabrat, slibuji pár zelených, jsem na cestě. Díky. Richard zase někde stojí, pak padám, objíždí mě, startuji a jedu kousek za ním. Chci jet rychleji, na trochu širším kousku tahám. Když jsem vedle něj, uletí mu předek a padá. Zastavuji, ohlížím se, sbírá se. Jedu dál. Půl km…zapadám.
Richard přijíždí: „Peťane, mám toho dost!“ Já taky.
Kolem bodu 21 jsem blbě odbočil, sjíždím cca 500 metrový kopec, posledních 200 metrů je ledová plotna, na jejím konci nakládá rodinka dřevo na vozík. Mlasknu sebou přímo před nimi. Ležím pod motorkou a směji se. Vstanu, kouknu do roadbooku, jsem špatně. Šplhám plotnou nahoru.
Před bodem 25, po cca 16 km v itineráři a 22 km na tachometru, mám za sebou 27 pádů. Přestávám je počítat, nestíhám zároveň přepočítávat km.
Naštěstí se rozjíždím a padám míň. I když na cestě podél nějaké dlouhé vody mi padá motorka stupačkou na lýtko a nemohu se zpod ní pár minut dostat. Zase hlubší sníh s vyjetými stopami. Ohnutá páka zadní brzdy.
Pak mě naprosto degraduje kluk na Husabergu (35)…profrčí kolem mě 2x rychleji. „Tohle teda dojedu!“, hryzám se. Vzápětí ve sjezdu dorážím kluka na KLX (2). Ha! Přímý soupeř! Na konci sjezdu ho dávám. Bojí se, chudák, ještě víc než já.
Za bodem 40 je nepříjemný výjezd, čtyřkolka vytahuje na kurtě LC4. Jsem nucený zastavit a pomalu vybrblat za nimi. Předjel jsem druhého v mé třídě! Jen startoval půlhodiny po mně…hmmm. Nahoře je ještě Radek (5) s Milanem (6). Objíždím je a vrčím dál. Sice se snaží, ale trochu jim cukám…dojíždějí mě, ještě se čtyřkolkářem, na první kontrole.
A když sebou zase fláknu, zůstávám s nimi. Přidává se Hans a je nás pět. Většinou jede vpředu Radek na SE, za ním Milan nebo Hans na lehkých…a já vlaju na závěr. Občas mě předjíždí i čtyřkolkář.
A rozsvěcuje se mi rezerva. Rezerva? Jak to? Trochu mi to nevychází, asi jsem moc gazoval v úvodním zapadání.
Za bodem 62 kufrujeme „po zelené“…traktorista nás nezapomíná upozornit, že jsme na soukromém pozemku. Přesto, že šipka ukazuje, co ukazuje, nacházíme správnou cestu a vrčíme kopcem. Většinou naviguje Radek nebo já (Hans trochu nestíhá, Milanovi se porouchal roadbook a čtyřkolkář nevím). Už dlouho jsem neupadl. Potkáváme lesáky. Neprudí, naopak ukazují, kudy je lepší je objet (Bull říkal, že ho dokonce pomohli vymotat z pletiva). Čvachtá mi v botách. A nemohu nahmatat hadičku od camelbagu.
Na 78. bodu uhýbám vpravo, Radek s Milanem mi nevěří, a jedeme jen ve třech. Druhá kontrola. Ptám se kluků, jestli někomu, kdo projel, nezbylo v kanystru trochu benzinu. Něco přinášejí a lijí mi cca litr do nádrže. Čtyřkolkář s Hansem čekají…a mně nejde připnout kapsa s vercajkem nad nádrž. Nechávám ji tam a doufám, že obsah nebudu potřebovat.
Výjezd širokou lesní cestou je zakončen 30 metrovou ledovou plotnou – 5 metrů před koncem sebou fláknu. Natvrdo. Kluci mi pomáhají zvednout motorku a radí kudy. Nemám morál dát plotnu, bokem vede cesta. Ale vede pryč. Sjíždím z ní mezi smrčky. 30 cm sněhu je v pohodě, roklinka už ne.
Snažím se couvat.
Otočit se.
Nezahrabat.
Vyhrabat.
Zase vyhrabat.
Přes deset minut jsem se tam jebal, abych vyjel zpět na cestu, a objel to za minutu lesem cca 150 metrů nad plotnu. Čekají. Páka zadní brzdy definitivně nepoužitelná. Žízeň.
Totálně vyšťavený pouštím kluky dopředu a doufám, že nejbližší km odnavigují, ale… Za pár minut nás vracím na správnou cestu – „Na kterém bodu jsme?“ „Nikde, jedeme po červené.“ – a dojíždíme k výjezdu s fotografy. Přední kolo v jedné, zadní v druhé koleji. Nemám sílu slézt z motorky a srovnat ji. Hajnej se smiluje a ušpiní. Díky Jirko.
Na výjezdu z lesa sebou ještě jednou fláknu a nemohu zpod motorky. Díky Hansi (večer to komentoval: „Jak jsem ti ke konci pomáhal, měl jsem co dělat, abych slez z motorky a pak na ni zase nasednul.“).
Pak ještě dostávám smyk na ledové silnici, ale zázračně ustávám. O chvíli dále pár minut čekám na kluky u ohradníku. Mají problémy s navigací, ale ujet jim nemohu. Začíná se ochlazovat…přeci jen jsem čekal, že už budu v cíli.
Zbytek se odehrává naprosto v poklidu, jen mě Hans musí párset metrů před cílem předjet, za což ho málem v cílovém stanu sejmu. Led je svině.
Dopsat cílový čas, sundat kartu z přilby, sesednout z motorky, narovnat se. Náročné úkoly. Na pády jsem vyhrál, jsem zničený. Motorku do chodby a sebe o dvě patra výše pod sprchu. Dopíjím camelbag na jeden zátah cestou do pokoje. Nohy zmrzlé, vylévám vodu z bot, rozvěšuji textil, mám roztrženou bundu. Oblékám suché věci.
Do hospody. Pivo. Bull s Hansem mají objednanou saunu, přidávám se. Ztuhlá záda si zasluhují nahřát. Dvě kolečka, sprcha stačí, zimy bylo dost. Kluci usínají v odpočívárně, jdu doplnit tekutiny.
Mládí má zelenou a Tomáš je…mladý. Velmi mladý. A snaží se omladit celý stůl. Mezi panáky občas stihnu polknout trochu piva. Zelená dochází.
Řešíme pěkné a nepěkné úseky, kolikrát kdo upadl – Tomáš říká, že neupadl – kdo jel víc s nohama na zemi, kolikátou brzdovou páku jsem odepsal a jestli bych neměl od KTM dostat množstevní slevu. Večeře do mě zaplouvá ve vteřině…asi jsem trochu energie vydal.
Vyhlášení výsledků začíná mou kategorií: „Na třetím místě, s časem pět hodin a sedmnáct minut, …“ „To je zhruba můj čas,“ trousím polohlasem. Fakt bedna. Propadal jsem se na třetí místo (kopyrajt Klasika). Pohárek si vyjeli i Jirka s Bullem.
Obsluha vrací zelenou do repertoáru. Na hodinu. Vzápětí dochází i 11°. Zvrhává se to do panáků různých barev a chutí, na což nemám žaludek a objednávám rajec…v jednu ráno měním společnost za peřinu.
Ráno jsem na snídani mezi prvními, zjišťuji, jaké je střílet kačery na ajfounu, že Petr – barva obličeje je podobná šedivému melíru jeho vlasů – od tří ráno zvrací, kolik toho kdo vypil, jak moc ve spánku tahal…
Balím, loučím se, mizím.
První pomoc
