Vloženo 04.05.2009 07:38,
autor článku: Plejba jr.
Rok se s rokem sešel a v připomínkách v Outlooku mi vyskočilo, že v sobotu 25.4. se koná Jarní zajížďka pořádaná Danyjelem.
Při lehké vzpomínce na předchozí ročník tohoto orientačního závodu po severních a středních Čechách se mi hned snáze balilo, protože vloni to byla výborná taškařice.
Letos jsem to měl trošku časově vyhrocené a tak jsem na zajížďku vyrazil až v sobotu ráno s motorkou na vozíku, protože se mnou jela přítelkyně, kterou jsem slíbil Danyjelovi „vypůjčit“ do organizačního týmu.
Danyjel původně avizoval kapacitu 50 účastníků, která se však díky velkému zájmu ukázala naprosto nedostatečná a rozhodnul se tak rozšířit startovní listinu na 80 jmen.
Hned po příjezdu do centra dění, do Mikulova u Teplic mi bylo jasné, že zábava určitě bude. Začalo to tím, že Kája, s kterým jsme měli jet spolu, nemohl najít klíče od motorky, na které 30 minut předtím přijel. Do záchranné akce při hledání se zapojilo víceméně všech 80 účastníků a po půlhodince se je díky bohu podařilo najít. Byly zapadlé v motorce ve spáře mezi sedačkou a kapotáží.
To už se ovšem všichni přesunuli ke startovnímu pultíku, kde měl Danyjel rozpravu s jezdci
a rozdal všem itinerář a kartičku pro průjezdní kontroly.
Vypadalo to podobně jako vloni. Přibližně 310 kilometrů na sedmi listech formátu A5. Vědom si klíčové role itineráře, pečlivě jsem ho přilepil izolačkou na nádrž a byl jsem si domluvit s Kájou různá znamení pro komunikaci za jízdy. Protože startuji o jedno číslo před ním (starty po minutě), počkám na něj na prvním bodě (křižovatka vzdálená 3,7km), kde se připojí a pojedeme. Povedu ho a budu dělat navigaci. On jí bude po mně kontrolovat a v případě nesouhlasu ihned troubit.
Vše odsouhlaseno.
Danyjel rozdává itinerář
Na rozpravě
Tou dobou už jsou vypouštěny první startovní čísla sličnou startérkou do závodu samotného. Se startovním číslem kolem padesátky jsme měli ještě trochu času, tak jsme pokecali se všemi ostatními a nakonec jsme se také postavili na start. Ani jsem předtím nezahříval motorku a na první křižovatku jel skoro krokem, protože jsem stejně věděl, že budu čekat na Káju.
Na odbočce jsem tedy zastavil a vyčkával.
Po minutě jsem začal trochu blbě čumět, kde zas Kája je.
Po druhé minutě jsem začal blbě čumět ještě víc, protože kolem mě projel Láďa, který startoval až za Kájou.
O chvíli později přijel Kája, blikal a troubil, tak jsem šel zjistit, co se děje. Kája měl mírné zpoždění, protože to ve druhé zatáčce pod Mikulovem zahodil. Je to celkem šikovnej kluk, to se hned pozná. No nic. Zához to byl v minimální rychlosti na štěrku, Kájovi nic nebylo a na motorce akorát pár škrábanců, blinkry, zrcátka, stupačky, řídítka a další potřebné věci naštěstí bez problémů, tak jsme hned vyrazili.
Plejba se startérkou
Cesta ubíhala poměrně pěkně a díky výborně zpracovanému itineráři v zásadě nebyl žádný problém. Nasadil jsem pohodové tempo, abych Kájovi neujížděl. Asi to tempo bylo trochu moc nízké, protože po 30km u Chomutova nás dojela skupinka lidí, která startovala až později za námi, ale v zásadě nám to bylo jedno.
V Chomutově najednou koukám, že mi nesouhlasí itinerář a tak jsem hned zastavil. Ptám se Káji, co si myslí o navigaci a on mi odpovídá, že vůbec netuší, protože je rád, že mi vůbec stačí, natož aby ještě čuměl na nějakej papír na nádrži. Pěkný.
Naštěstí duchapřítomně oznamuje, že na poslední křižovatce viděl jak motorka za námi odbočila jinam a opravdu v tom byl kámen úrazu, takže na trasu jsme se vrátili s minimální ztrátou. Silnice se stáčela směrem na Žatec a po chvíli přišla na řadu první průjezdní kontrola a bodovaná soutěž. Hráli jsme „mikádo“. Při něm mi Kája oznámil, že mu itinerář úplně uletěl a jede tedy už jenom za mnou. Rychle jsme tedy mikádo odehráli a upalovali dál.
Asi po 20 kilometrech jsem Káju definitivně ztratil.
Vždycky jsem na něj čekal na další odbočce, ale při 5-ti minutovém čekání jsem se otočil a vyrazil ho zpátky hledat. Nenašel jsem ho nikde až do předchozího navigačního bodu a bylo mi tedy jasné, že někde odbočil a je tedy definitivně ztracený. Tak jsem jel holt sám.
Další soutěží bylo jakési skákání v motooblečení přes pneumatiky. Nevím, jestli se mi to povedlo nebo ne, ale Danyjelova ségra, které byla na stanovišti, se hrozně smála a nechtěla mi pod výhružkami smrti říct proč, tak nevím.
Plejba skáče
Jako bonusová se ukázala poznámka v itineráři, že na další křižovatce možná nebude průjezd otevřený, tak buď to zkuste opatrně projet nebo použijte objízdnou trasu. Tu jsem se rozhodnul použít, ale po kilometru mi bylo jasné, že to bude fakt dlouhá objížďka a tak jsem se vrátil a pustil do zákazu vjezdu. V zásadě nic nenasvědčovalo tomu, že by to nešlo projet až do momentu, kdy jsem přijel k výkopu, u kterého stál na silnici bagr a sklápěčka.
Mezi sklápěčkou a výkopem místo cca 30cm, mezi bagrem a sklápěčkou to samé a zbývalo už jen cca 20cm mezi bagrem a křovím. Chvíli jsme tam na sebe s těma stavařema čuměli a nakonec jsem to vzal skrz křoví. Zajímavý zážitek, hehehe.
Odjezd s matooshem
Silnice nás zavedla k Mělníku, kde jsem při dotankování zjistil, že mi chce ulítnout itinerář. To by byl teda pěknej průser. Další izolačku jsem neměl a tak jsem ho na rovinkách raději přidržoval rukou. Naštěstí jsem dojel Matooshe na Intruderu M1800 a tak jsem jel pro jistotu s ním, protože jeho itinerář byl pevně fixován pod slídou tankvaku. Třetí soutěž nás čekala v Dubé na tradičním motorkářském meeting pointu – na benzině AGIP.
Všichni účastníci byli zkoušeni ze zdravovědy.
V klidu jsme tam pokecali, dali kafe a pokračovali dál ve směru na Českou Lípu. Mně už tou dobou bohužel itinerář ulétnul definitivně, tak jsem jel jen jako ocásek za Matooshem. To jsem ale netušil tu bombu, když itinerář ulítnul i jemu včetně tankvaku kamsi do korun stromů. No podařilo se naštěstí obojí najít a dohodnuli jsme se, že radši rychlosti nad 150 km/h vynecháme. Velmi rozumné.
Na další kontrole jsme si museli pamatovat obrázky, ale moc jsme se tam nezdrželi a jeli dál. Při další pauze na cigárko jsme konzultovali, kdy nás budou čekat šprcky.
Jaký šprcky?
No jedním z loňských sponzorů byl Primeros a soutěžní úkol byl natáhnout prezervativ pusou na řídítko. Poslední průjezdní kontrola byla kousek od konce cesty a když jsem viděl, že tam stojí Danyjelův táta, profesionální fotograf, bylo mi jasné, že zas bude show.
Fuj to je teplý
K našemu společnému překvapení ovšem Primeros nezasponzoroval nic a soutěžní úkol byl vypít plechovku nealkoholického piva co nejrychleji a rozšlápnout jí. Obrovská úleva pro nás. Vadu to ovšem mělo takovou, že plechovky byly celý den na slunci a po otevření mi pivo 10 vteřin pěnilo na kombinézu a boty a teprve poté jsem si dal dva loky toho čaje a rozšlápnul ho. Čas 24 vteřin. Nejlepší to prej zmáknuli pod deset. No nic. V poklidu jsme tedy dorazili na Mikulku do cíle.
Qbi-C přijíždí do cíle
Občerstvení po dojezdu
Šli jsme se trochu zkulturnit, nadlábnout a podívat se na vyhlášení.
Speciální cenu získal O´jean. Prej celou zimu Danyjela otravoval a hrozně jí chtěl vyhrát. Sice se mu to nepodařilo, ale dojel čtvrtý, což většinu z nás posadilo na zadek.
Večírek opět probíhal ve velkém stylu. Když tak o tom přemýšlím, většina pařících byla stejná jako vloni – celá parta z V2. To co tam probíhalo je chvílemi těžko publikovatelné, snad více napoví fotky.
Vyhlašování
Afterparty
Malé zhodnocení celé akce – opět bomba. Počasí výtečná, trasa úžasná, úkoly vtipné a večírek jako tradičně ve velkém stylu.
Určitě se příště zúčastníme zas.
První pomoc
