Liběchov – Dubá. Silnice vedoucí údolím Ralské pahorkatiny. Pro některé peklo. Pro některé motorkářský ráj. Devatenáct kilometrů ocelově tmavého asfaltu, asi 50 pravotočivých, asi 60 levotočivých zatáček. Osm vesnic. Naštvaní domorodci, občasné policejní razie, v okurkové sezóně výborné téma v prime-time zprávách bulvárního televizního kanálu.
Pro mnohé však reálný svět existence jejich druhého já.
Jsem motorkářské kuře. Nenarodila jsem se s vůní benzínu v genech. Ani jsem se jako dítě nepoflakovala v garáži svého otce, který by mě zasvěcoval, coby očekávaného ale nenarozeného syna, do tajů mechaniky na svém stařičkém stroji. Objevila jsem tento svět náhodou, nepropadla jsem mu, ale jsem vděčná za zkušenost a atmosféru zvláštního společenství této komunity.
Je neděle ráno. Projíždím zvolna ulicemi, abych se dostala k viaduktu a k nájezdu na dálnici. Nemám dálnice ráda. Nemám je ráda ani jako řidička auta, ani jako spolucestující. Pokaždé, když po ní musím jet, mám pocit, že se mi napojí na páteřní kanál a vcucne mě do svých žil. Jakoby mě přinutila se jí podřídit. Udává mi tempo, řídí tepovou frekvenci, pohlcuje můj mikrosvět, jakoby mi ta cesta pulzovala v těle.
Jako dítě jsem milovala sobotní dopoledne s otcem. Jezdívali jsme na výlety, nebo jen tak se toulat. Obvykle mi cestou vyprávěl spoustu historek nebo jen nahlas přemýšlel. Vlastně si ani nepamatuji o čem každou tu sobotu mluvil. Zůstala ve mně jen vzpomínka na pomalou jízdu okresními silnicemi, na vůni jeho kožených děrovaných rukavic na řízení, na pravidelnou zastávku na stařičké předpotopní benzínové pumpě. Otočením klíčku v zapalování jsem se ocitla v úplně jiném zvláštním světě.
Sedím teď v sedle zázraku techniky a čekám na křižovatce na zelenou. Vím, že mě se zájmem pozoruje řidič dodávky ve vedlejším pruhu. Ženské rysy těla kombinéza obvykle nezakryje. Je zábavné sledovat občas údiv řidičů, při pohledu do odkrytého hledí. Jestli je to kus exhibicionizmu, nevím. Vím jen, že ve chvíli, kdy si sedám za řídítka, tahám los z adrenalinové loterie. Vášeň pro samotářství, toulání, sounáležitost se stejnými tuláky, vzdávajícími hold zvláštní nezkrocené síle neživého kovu a plastů. Orgastický pocit lehkosti a svobody. Volnost, přestup do dimenze, kde nejsou konvence.
Otáčím lehce pravým zápěstím s pocitem, že teď se dálnici vzpírám. Až jako řidič motorky vnímám krajinu a silnici jinak. Pramínky asfaltu zacelující škvíry po zimních mrazech. Temně šedý mech hrubozrnného koberce plného vrásek a prasklin. Šotolinu, držící pohromadě asfaltovým tmelem. Vnímám jámy zalité struskou a zalepené další vrstvou asfaltu. A mnohem víc si uvědomuji, jak tenoučký je předěl mezi štěstím, životem, zdravím a smrtí. Ne proto, že bych jezdila rychle. Ale proto,že až když jsem silnici tak blízko, jako jezdec na motocyklu, dokáži vnímat pohyb, vítr, cestu, její povrch, krajinu kolem a sebe samu v úplně jiné symbióze s prostorem, ve kterém se pohybuji. Od světa mě dělí pouze pouzdro kožené kombinézy. Se světem mě spojuje několik centimetrů čtverečních pryže na pneumatikách. Dobrovolně dávám všanc svůj život, vsázím na svůj mozek, na svou schopnost dynamické rovnováhy, odhad vzdálenosti, rychlost reakce, schopnost vyhodnocení a předvídání vývoje situace, pud sebezáchovy. Na absolutní důvěru v techniku, principy dynamiky, kinetiky a mechaniky. Pokud bych si těchto jednotlivostí ve chvíli usednutí za řidítka nebyla vědoma, tak jsem obyčejný hazardér. Ale to hazardérství asi nesouvisí jen s motorkou. To je dáno asi jiným životním zaměřením. To je téma pro jiné myšlenky.
Blázen, bezmozek, dárce orgánu. Obvyklé subjektivní hodnocení lidí, kteří ten pocit za řidítky nezažili. Je to jako bungee jumping. Nejde ani tak o to, že skočíte. Mnohem intenzivnější je ten propletenec vnitřních myšlenek, než v sobě objevíte tu odvahu svěřit svůj život lanu, závěsu, postroji a základně, na které je to vaše pomyslné pouto se životem připevněno.
Když mi předloni na jaře přivezli novotou vonící motorku do garáže, chodila jsem se na ni první dny dívat jako na šelmu v kleci. Když jsem poprvé sklopila stojan, zmáčkla spojku, zařadila jedničku a pomalu se sama rozjížděla, tušila jsem, že je to víc než jen vzrušení z dobrodružství. Začala jsem se učit nový význam slova vášeň.
Trasu Liběchov, Želízy, Tupadly, Chudolazy, Medonosy, Zakšín, Deštná, Dubá projíždím ráda o víkendech brzo ráno. Pozdní červenec, nebo brzký srpen. Slunce svítí v příjemném úhlu. Kolem sedmé ráno silnice už osychá po ranní rose, provoz na okrskách ještě nezačal. Údolí na Dubou je chladné a tmavé. Asfalt je čistý. Jen bílé čáry oddělují krajnici a lemují silnici celým údolím. Nemusím tam letět nesmyslně rychle. Popravdě, ani to neumím. Strach mě stále v podbřišku lechtá mnohem více, než vědomí síly stroje na kterém sedím. Vnímám náklon motorky v zatáčkách. Cítím, jak ji ovládám jen jemným přitažením loktů k tělu. Když je silnice volná, mohu kreslit oblouk své stopy přes celou šířku silnice. Přes údolí vidím daleko dopředu. Mohu odklopit hledí a nechat si proudit vzduch přímo do obličeje. Slyším pravidelný pohyb válců v motoru. Když se položím na nádrž, moje tělo se stává aerodynamickou součástí toho pohybu. Je to jako by mě ten stroj obalil pomyslnou skořepinou. Můj mozek se stává řídící jednotkou stroje.
Proplétám se mezi vilkami na okraji Mělníka, před železničními závorami odbočuji doleva, po kruhovém objezdu na širokou silnici do Vehlovic. Vlní se na severozápadním svahu vinic. Pode mnou leží trať a řeka s přístavem. V Liběchově pravou stranu lemuje starý kamenný statek, pak podezdívka zámeckého valu, v ostré pravé zatáčce pak seběhne po můstku a za křižovatkou na Litoměřice kolem hospody u Přemysla a pak se v mírném zvlnění přehoupne až do údolí.
Želízy, silnice se kroutí v úzké serpentině mezi starými kamennými stavěními, pak se najednou ztratí v hustém listnatém porostu, aby se na její levé straně prostor najednou prosvětlil asi 10 metrovým lesním průsekem. Leží jako tmavá stužka na zeleném koberci. Pravá zatáčka, pohled doleva, další dvě přehledné esíčka, lemované hromadami dřeva připravenými ke svozu. Další prudká, hodně se utahující levá a další výhled dopředu přes kus údolí. Medonosy, dřevěná stavení a víkendová sídla po levé straně, muškáty na dřevených balkonech a znovu a znovu další pravo-levé klikatění se asfaltového hada, zájezdní hospoda s vyřezávaným průčelím, odbočka na strmou, téměř lesní silnici do Brocna, pak silnice jakoby zařezaná do skály, další ostrá pravá, pak ještě několik úseků v mírném stoupaní, až po prudký levotočivý tobogán kolem dětského domova na začátku Deštné. Nakonec průjezd Dubou. Strmým stoupáním až k hřbitovu. Tam ten kousek ráje končí.
Nejde však ani tak o to, jak rychle se tahle trasa dá projet. Většina z nás se vlastně za řídítky toulá. Hledáme pohledy krajinou ze sedla motorky. Dychtíme po stužkách silnic v krajinách, pohořích, kopcích, rovinách. A vlastně je úplně jedno, jestli objevujeme asfalt na silnicích kolem Grossglockneru, pískové duny v Maroku, cesty v Albánii, kolem Českého Dubu, u Bavorova, v Buchlovských kopcích nebo na Dubé. Konec konců, geniů loci, které přitahují lidi na motorkách je mnohem, mnohem více. Právě proto, že jejich možná primární touhou není předjet všechno a kohokoli, ale zažít tu volnost a moct se jen tak toulat. Podvědomá individualita lidí, zakoušejících tuto novodobou adrenalinovou zábavu. Zvláštní bratrství bez určení místa. Lidí dobře si vědomých své zranitelnosti, originality a možná i samotářství. Je to o zvláštní sounáležitosti úplně cizích bytostí, potkávajících se na dvoukolových strojích, opakujících rituální mávnutí levou rukou na pozdrav, pár slov na benzínce, jen proto, že jsi prostě jeden z nás.
Možná pár bláznům adrenalin na silnici na chvíli zatemní mozek. Pro většinu je však jízda zosobněním touhy po zkrocení techniky, uvědomění si vlastních schopností a pokory před sílou pod nádrží, chvilkové převtělení se do nevirtuální reality novodobého dobyvatele a přemožitele vlastního strachu.
Možná, že kožená kombinéza evokuje myšlenku, že jsme lhostejností, zda li svůj život skončíme pod černým igelitem u svodidel, nebo v karbolem vymytém pokoji domova důchodců. Možná. Nebo je spíše druhou kůži bytostí odpoutaných od konzumního světa jednotvárnosti. Asi určitě víc než jen exhibicionizmus. Společenství srdcí tuláků vracejících se z každé vyjížďky zpátky do konvencí. Ale s respektem a bázní ze svých strojů, se vzrušením z vůně benzínu a s opojným pocitem svobody a odpoutání se od gravitace.
První pomoc
