Taaak a je to tady…Od šesti ráno jsem koukala na oblohu a pořád tam byly šedivé mraky a sluníčko žádné.
No co, aspoň neprší..Zase jsem zalehla pod deku a do sedmi usnula, než nás probudil malý ječící budík – Luciasky bráška Kuba.
Nakonec jsme po osmé hodině vstali a před desátou vyrazili na sraz před ZOO.
Na Holešovicích už čekala Amálka s Garfim a potom, co jsme si u pokladny koupili lístky, dorazila Minnie s mokrým Šuplíkem (takovej černej velkej chlupatej) a zanedlouho potom dalším busem číslo 112 dojela i Vale s bladem.
Čekali jsme dost dlouho, ale nikdo jiný nedorazil. Škoda…Na to, jak jsme to plánovali
a kolik bylo keců, že o víkendu ne…Vaše chyba, protože my se chystali si to pořádně užít.
A chtělo to i počasí – najednou bylo všude modro a slunečno, po mracích nebo hlášených kroupách ani vidu ani slechu.
Projít turniketem a první otázka byla: Kam dál? Takže fotku u pand...ehm…teda vyfocení jsme, ale ty pandy červené tam nějak nebyly vidět. A pak už podle plánku směr Afrika. Nejdřív tropický pavilon – tam bylo snad 35 stupňů a 85% vlhkosti...hicák, padala tam voda ze shora, a byly tam opice – ty zajímaly bladea...a tak fotil a fotil a fotil. Vedle opiček následovalo společné focení. A jedna z mála fotek, na které je Luciaska (no, nezabili byste toho Garfiho?). A pak už podruhé bladeův modrý jazyk. Už se z toho stává tradice.
Čekání na ledního medvěda – samozřejmě bílého, pořád se Lucce schovával, ale nakonec se nechal přemluvit a zapózoval. Od médi pokračování dál k tropům – surikaty, plšíci, sarančata, no dobře, tak i sklípkani a varani. Při vchodu do pavilonu tmavá místnost, kde nám nad hlavami prolétali netopýři…ale tak nějak z nich nebylo nic vidět, jen slyšet
a cítit.
Museli jsme si dát pauzičku. Odpočinek, svačina a hlavně pití. A pokračujeme dál naší téměř rodinnou exkurzí. Pomalu se blížíme k velkému volnému prostoru. Tam jsou? Kdo ví? Zvířata s dlouhým krkem... jo jo, žijafky a nové žirafátko je schované uvnitř pavilonu. Šuplík už byl znaven a hledal každý možný stín, kam by zalehnul a odpočíval. No jazyk měl až na vestě. A víte, jak se dělají romantické fotky? Nesmí tam chybět Kuba… Jo a kdybyste chtěli vzít Vale jako fotografa, tak vám ji asi nedoporučíme – takhle totiž fotí a vzápětí na to nás musela vyfotit Lucka.
Další zastávka byla u sov (ty chtěla fotit Vale a na jedné fotce tak taky kouká) a u jelenů – milo a wapiti. Ten měl táááákový...parohy. To jsem zase měla co říct a co za tím viděla Minnie, než jsem to dopověděla. Ale taky se jí to vrátilo, protože za chvíli jelo kolem autíčko, co pěkně vonělo po zvířátkách a asi to inspirovala Šuplíka, protože po něm musela uklidit hromádku. A následovali ptáčci. Větší i menší – kolpíci s placatými zobáky, ledňák s bílou a jistě chutnou svačinou (všimněte si předních zubů) a nesmíme zapomínat na sqwéroftáky (no, nevíme, jak se jmenují, ale jsou prostě oranžoví, tak jsme je překřtili).
Pavilon šelem, tak tam jsem se těšila já – tygřík (ale jen jeden, protože se jim zrovna narodila tygří koťata, tak nebyl celý pavilon otevřený, ale pár koček bylo vidět, tak snad budou pořádně růst a budou z nich super kočky), pak tu máme karakalí uši (když z něj fakt nebylo vidět nic víc) a konečně lefa s leficí (jo a ten lev má narozeniny stejně jako já, akorát je o dost mladší).
A dál?? O čem se poslední dobou všude mluví? Trójská ZOO tohle a tamto a za všechno můžou? Gorily…Máme tu úžasný obrázek Richarda. Jak řekla Minnie:“ Richard je drsňák, páč vypadá jak Bruce Willis.“ Ale hlavně – těšili jsme se na maličkou gorilku a na Moju. Všechny gorily se válely a odpočívaly v odpoledním horku, jen Moju prudili lidi a tak bušila pěstičkami do plexa a pak sebou praštila na záda . A malé mládě spalo mámě na břiše. Jen Richard neprojevil nejmenší známky vzrušení, a to ani tehdy, když ho Garfi hladil po té velké černé hlavě. A protože se za námi najednou vyrojila velká mateřská školka, opustili jsme opičky prchli do klidu a stínu jednoho z odpočívadel.
Koupající se želvy a volné voliéry s ptáky, to vše nás směřovalo ke slonům. Celý den jsme chodili kolem cedulí „Setkání se zvířaty“, ale vždycky později, než se cvičilo nebo krmilo. Ale u slonů nám to konečně vyšlo. Uvolnilo se nám krásné místo a ty velikány se silnou kůží jsme měli přímo před nosem po celé cvičení. Prohlížení chodidel, kopání do míče a koupání, to všechno nás čekalo na pálícím sluníčku. A nemohli jsme se vynadívat. Až nakonec po koupání se slonice opět zaházely pískem a prováděly důkladný peeling pokožky na rozmanitých částech těla, než se pustily do dobývání zamraženého ovoce a zeleniny, které jim ošetřovatelé zavěsili v dosahu jejich dlouhých a silných chobotů.
Dalšími zvířaty byli studenokrevní plazi – krajty, anakondy, kroužkovci – společně s varany a dalšími ještěrkami. To už se pomalu uzavíral celý náš okruh Zahrady, ale ještě nás čekala návštěva hrochů, tučňáků a lachtanů. Hroši mají malé hrošátko a u tučňáků asi taky budou čekat nějaká vajíčka, protože ti pánové ve fraku (no, musely tam být i dámy) po sobě docela hlasitě řvali a hlavně se ten jeden pár o něco pokoušel. Houpačce neodolal Kuba, ale pořád tam nějak nebyl nikdo, kdo by se houpal s ním, takže si našel oběť nejdřív v Minnii a potom v bladeovi. A vypadalo to, že je to baví, protože se smáli stejně jako on a měli všichni pusu od ucha k uchu.
Neprošli jsme jen kousek zahrady, ale přišli tak o vlky, klokany a koně převalské. To je škoda, ale z jedné strany se buduje nový výběh pro hyeny a lamy, tak tam byla cesta zavřená a z druhé strany jsme se nevraceli. Není všem dnům konec a příště bychom o mohli vzít i tam. Protože doufám, že se zase někdy za rok, za dva domluvíme a půjdeme zkontrolovat přírůstky.
Za sebe můžu říct: Bylo to super!! Počasí nám vyšlo skvěle. Zvířata jsme obhlídli, prohlídli, seznámili se a zjistili zase něco nového o naší planetě.
Užili jsme si to a byl to bezva nápad…
Díky Luciasko, Amálko, Vale, Minnie, Garfi, Blade a Kubíku se Šuplíkem.
První pomoc
