Smrči 1300
23.05.2007 16:19
Příspěvků:4
Moto: Suzuki GSXR 1300 (2006)
|
Téma: Smrči 1300: Suzuki GSXR 1300 (2006)
Suzuki GSXR 1300rok výroby: 2006 koupena nová, najeto: 18000 km Hlavní přednosti: | | | Menší doplňky: xenony, plexi MRA, pancéř. brzd. hadice, leštěné ráfky (nejsou na foto), koncovky výfuků Yoshimura tri-oval titan (nejsou na foto), zrcátka v barvě stroje, kufry Givi, potah nádrže Bagster. |
Oblíbené srazy, vyjížďky, cestování: | | | Motodovolená 2007
Den první - 27. 7.:
Stav počítadla kilometrů ukazoval před odjezdem 8.542 Km. Hned v 8 ráno jsme vyrazili směrem na České Budějovice a hraniční přechod Dolní Dvořiště, kde přišlo moje první menší rozčarování kvůli poplatku za rakouskou dálniční známku na motorky v ceně 129 Kč. Už po pár stech kilometrech mi tato částka přišla směšně nízká (viz níže) a svému rozčilení jsem se jen pousmál. Z Dolního Dvořiště jsme pokračovali dál po silnici E55 směrem na Freistadt a Linz. Silnice v Rakousku jsou v bezvadném stavu a už před Lincem se nechá najet na rychlostní komunikaci A7. Po zdlouhavějším projetí Lince se napojujeme na dálnici A1 spojující Vídeň a Salzburg. Cestování po rakouských dálnicích je příjemné, provoz byl plynulý, řidiči ohleduplní a krajina nádherná - projíždí se kolem jezer Traunsee, Altersee a Mondsee, to vše doplněné o parádní scenérie Alp. Za Salzburgem jsme sjeli na silnici E641 směrem na Bad Reichenhall a cca 25 km přejeli zkratkou přes Německo. Zpočátku jsem si v duchu nadával, že jsme nepokračovali dál po dálnici A8 Německem, protože silnice první třídy přes Bad Reichenhall se prvních pár kilometrů zdála beznadějně ucpaná. Provoz se naštěstí po chvilce zmírnil a my tak mohli nerušeně pokračovat dál krásami Alp. Zhruba po 45 minutách jízdy jsme se ve Wörglu napojili na dálnici č. A12 směřující na Innsbruck a z Innsbrucku po dálnici č. A13 jsme pokračovali na bývalý hraniční přechod Brenner. Úsek v okolí Brennera je zpoplatněn částkou 8 Euro - jedná se o dálnici postavenou na obrovských pilířích a vedoucí po úpatí Alp. Po přejetí Italských hranic naše cesta pokračovala po dálnici č. A22, která bylo v porovnání s rakouskými dálnicemi o poznání užší a s mnohem prudším poloměrem zatáček (max. průjezdová rychlost cca 180 km/h). Cesta po italské dálnici probíhala bez nejmenších komplikací, jen teplota vzduchu dost rapidně stoupala s klesající nadmořskou výškou. Projeli jsme okolo Bolzana a Trenta, až jsme sjeli v Roveretu, abychom mohli pokračovat k jezeru Lago di Garda. Dálniční úsek Brenner-Rovereto je zpoplatněn částkou 10,40 Eur. Lago di Garda jsme si vybrali jako místo pro přespání, konkrétně městěčko Riva del Garde a později se ukázalo, že to byla výborná volba. Do Rivy jsme dorazili okolo páté hodiny a hned začal boj o volný pokoj nebo apartmán v některém z hotelů. Asi na čtvrtý pokus se mi podařilo najít útulný apartmán pro dva i s koupelnou za cenu 55 Eur vč. snídaně. Cena, myslím, přiměřená. Zbytek dne se nesl ve znamení koupání v jezeře a procházek po městě, které v nás zanechalo velice příjemné vzpomínky.
Den druhý - 28. 7.:
Ráno se nám podařilo vyrazit na cestu vcelku brzy a tak nebyl problém si udělat menší zajížďku okolo jezera po silnici vedoucí po pobřeží směrem z Rivy na Salo. Průjezdy "polotunely", jak jsem tunely odkryté z jedné strany "odborně" nazval, byly úchvatné - to zdržení za to stálo! V Salu jsme to stočili k městu Desanzano del Garda, kde jsme najeli na dálnici č. A4 směřující na Veronu, odkud naše cesta pokračovala po dálnici č. A22 do Modeny. V Modeně jsme sjeli na dálnici A1, která se v Bologni napojuje na konečnou dálnici A14. Kolem Bologne provoz značně zhoustl, dálnice se rozšířila na 4 pruhy v obou směrech a bylo tak potřeba dbát opravdu zvýšené opatrnosti. Auta se předjížděla zprava zleva rychlostmi okolo 150 km/h, čili o "zábavu" bylo postaráno. Tento stokilometrový úsek mě po psychické stránce dost vyčerpal. V dopravě obecně na dálnicích na severu Itálie vládne s trochou nadsázky anarchie; kdo jede pod 150 km/h je přinejmenším brzdou provozu. Vrcholem všeho byl blikající policejní vůz jedoucí rychlostí cca 170 km/h, který byl nemilosrdně předjížděn snad ze všech stran.
Po "á-čtrnáctce" cesta ubíhala docela pomalu, nikde se nesjíždí, jede se prostě stále "rovně". Slovo rovně jsem dal záměrně do uvozovek, neboť dálniční zatáčky jsou i na poměry českých dálnic opravdu prudké a tak jsem si mohl čas od času trochu pošpásovat s Verunčinými nervy, když rychlost v náklonech "na hraně pneu" dosahovala často dvoustovky. Trochu mě zarazila snaha stroje se v těchto situacích rozvlnit - nikdy před tím to nedělal. Přisuzoval jsem to přetíženému podsedláku (2x kufr o hmotnosti 15 kg / ks + 2 cestující) a na plocho sjeté pneu. Přes Anconu a Pescaru jsme po několika hodinách svižné jízdy dorazili až k exitu Poggio Imperiale již na poloostrově Gargano. Výše poplatku za úsek dálnice Desanzano del Garda - Poggio Imperiale mi téměř vyrazila dech; 34,60 Eur za použití dálnice pro motorku je opravdu hodně silná káva. Z dálnice jsme vyrazili po silnici SS89, zpočátku vnitrozemím, směrem na Vieste. Silnice ve vnitrozemí je rovná a široká a nechá se po ní jet téměř dálničním tempem. Po pár kilometrech začínají mosty střídat tunely a roviny pohoří. Silnice se značně klikatí, v některých zatáčkách je potřeba mít řídítka v plném rejdu a mám co dělat, abych tam ten svůj "autobus" zlomil. Problémem je, pokud se někomu podaří dohnat nějakého extrémního loudu - v prudkých zatáčkách do strmých kopců není žádný med jet krokem, odpichovat se nohama a do toho ještě spojčit. V mnohých případech je předjetí i na motorce nemožné - délky rovinek nedosahují ani pár desítek metrů, navíc jsou tyto pobřežní silnice hodně frekventované. Oproti tomu nám hodně zlepšila náladu nádherná vyhlídka na moře. Ačkoliv mám zatáčky hodně rád, s klidným srdcem můžu prohlásit, že po 700 km na dálnici a cca 100 km na pobřežní silnici, jsem měl zatáček plné zuby (resp. plné ruce). Na místo určení jsme dorazili asi v 19:00, ubytovali se, dojeli nakoupit, a s klidem a unaveni šli spát...
Den třetí - 29. 7.:
První den dovolené věnovaný odpočinku a koupání. Večer jsme si udělali výlet do Vieste; cesta vede po pobřežní silničce táhnoucí se podél turistických letovisek v délce asi 8 kilometrů. V Itálii obecně začíná ten správný "šrumec" kolem osmé až deváté hodiny večerní. Na silnicích ve městech je třeba dbát opravdu zvýšené opatrnosti zvláště kvůli všudypřítomným skútrům, města jsou ucpaná, všude spousty lidí. Ne každému to musí vyhovovat, nám se podobné "davové šílenství" líbilo. Konkrétně ve Vieste se po deváté hodině večer uzavírá centrum pro motoristy, aby mohly na řadu přijít předzahrádky místních restaurací a pizzerií. V úzkých historických uličkách se těsná jeden obchůdek vedle druhého s rozmanitou nabídkou zboží - nejčastěji zde najdete kořenářství, vinotéky, suvenýry a oděvy.
Den čtvrtý - 30. 7.:
Na pondělí jsme naplánovali výlet do Neapole. Po zkušenostech s místními vedry padlo rozhodnutí na jízdu bez motooblečení, pouze v kraťasech a tričku (samozřejmě s helmou). Ačkoliv nás horko cestou netrápilo, třepotající se trikot na holém těle cestou po dálnici nebyl ničím příjemným - nikdy víc! Do Neapole jsme se vydali z Vieste pobřežní cestou č. SS89 na Manfredonii a Foogiu. Ačkoliv se nejedná o příliš dlouhý úsek, času zabral dvojnásobek než při běžném cestovním tempu. Na vině byly opět prudké serpentiny a enormně pomalí řidiči. Cesta z Manfredonie do Foggie už ubíhala o poznání rychleji. Foggiu jsme objeli po městském obchvatu a dál pokračovali po silnici č. SS90 na Ariano Irpino. Cesta ve vnitrozemí byla určitě zajímavou zkušeností, mohli jsme tak spatřit chudé vesničky, větrné elektrárny a kvalitu zdejší silniční sítě - dopravní značení již nebylo na takové úrovni jako na hlavních tazích vedoucích k turistickým destinacím a i kvalita povrchu silnic nestála za moc (srovnatelná s ČR). Za městem Grottaminarda jsme najeli na dálnici č. A16, která nás dovedla až do samotné Neapole. Poplatek za dálniční úsek Grottaminarda - Neapol byl 5,40 Euro.
Už cca 30 km před Neapolí bylo možné spatřit tamější dominantu - sopku Vesuv. To už provoz značně zhoustl, ale to jsem ještě netušil, co nás čeká v centru - na čtyřproudé silnici se mačkalo zhruba šest pruhů aut, mezi kterými kličkovalo nepočitatelné množství skútrů a motorek, prostě naprostá anarchie. Kdo zastavil na červené, byl nemilosrdně vytrouben. Ostatně používání houkačky patří k výsadám Italů - přes jekot klaksonů nebylo slyšet vlastního slova, oni snad troubí i na díru na silnici. Jenom pohled na pomačkaná auta (snad 90% všech aut) prozradí něco o italské dopravě. Asi tak po půl hodině dorážíme k pobřežní pevnosti Castel dell' Ovo a parkujeme v ulici Via Partenope přímo před nejluxusnějšími hotelovými komplexy. I přes úmorné horko jdeme pěšky podél břehu k největšímu osobnímu přístavu Molo Beverollo, zdejší čekárny připomínají tvarem klasická česká autobusová nádraží. Kvůli vedru jsme padali žízní a tak jsme zašli do občerstvení přímo v přístavu - cena 2 Eura za neperlivou 0,5 l minerálku byla docela pecka. Z přístavu byl výhled na pevnost Castel Nuovo, odtud jsme se vydali na jedny z hlavních tříd v centru Neapole - Via Cardinale Guglielmo Sanfelice a Via Medina. Za shlédnutí stoprocentně stojí nádherná volně průchozí Gallerie Umberto, kde se nachází obchůdky s tím nejdražším zbožím, ale i otravní "pěší prodejci" a nevábně páchnoucí bezdomovci. V termínu naší návštěvy Neapole se bohužel právě opravovala obě z nejznámějších náměstí - Piazza Municipio a Piazza Plebiscito, fotit stavební stroje nemělo moc smysl. Zhruba po tříhodinové procházce po historickém centru Neapole jsme šli zpět k zaparkované motorce; na cestě nás ještě zaujali pobřežní kandelábry omotané řetězy s neuvěřitelným množstvím visacích zámků - zřejmě nějaký zvyk turistů. Bohužel jsme po ruce žádný zámek (krom těch motocyklových) neměli, takže jsme svou troškou do mlýna nepřispěli. Zpáteční cesta přes Neapol po dálničním přivaděči už byla trochu klidnější, provoz nebyl takový a my neměli kam chvátat. Bohužel se mi kvůli kamionům podařilo přejet sjezd na dálnici A16 a pokračoval jsem tak po dálnici A2 do Říma. Nakonec z toho byla jen asi třicetikilometrová zajížďka, vztek jsem měl ale festovní. Po najetí na A16 se cesta zpět nesla ve stejném duchu, jako cesta do Neapole. Projevil se pouze další neduh nemotorkářského oblečení - kvůli stále stejnému směru cesty (na východ) na nás svítilo sluníčko pořád z jedné strany, čímž došlo ke spálení kůže u mě na levém lýtku a rameni, u Verunky na levém stehně. Jenže, kdo by se v tom motooblečení po Neapoli pařil - nedovedu si představit chůzi po městě ve více jak třicetistupňovém vedru v kožené kombinéze. Večer ve Vieste jsem si téměř nemohl sednout, jak z toho sezení na motorce jen v kraťasech bolel zadek. V kombinéze se mi to nikdy nestalo. Poplatek za dálnici z Neapole do Grottaminardy byl i přes tuto zajížďku nečekaně nižší - 4,30 Euro.
Den pátý - 31. 7.:
V úterý jsme si s Verunkou řekli, že si dáme pauzičku a den tak trochu proflákáme. Spal jsem téměř do 11 hodin, pak obídek, válení na pláži, procházka po Vieste...prostě romantika.  )
Den šestý - 1. 8.:
Středa se nesla v podobném duchu jako úterý, jen večer jsme trochu prodloužili procházku po Vieste. Jelikož jsem si ráno všiml, že se v centru staví velké pódium, předpokládal jsem, že se v nejbližší době uskuteční nějaký větší koncert. Středa večer to nebyla - bylo ticho po pěšině; snad čtvrtek. Při toulání se uličkami Vieste jsme narazili na Mořské muzeum. Už z dálky byly vidět velké cedule hlásající vstup zdarma. Nebylo proč váhat. Zaujala nás obrovská sbírka korýšů, mušlí, škeblí a všelijaké "mořské havěti" (biologové prominou).
Den sedmý - 2. 8.:
Ve čtvrtek odpoledne jsme se vydali do nedalekého městečka Peschici. Původně vše bylo naplánované na večer, ale jelikož jsme si stále mysleli, že večer už musí být ve Vieste onen očekávaný koncert, vyrazili jsem s Verunkou do Peschici už odpoledne. Výlet po pobřežní silničce stál za to, ačkoliv po pár kilometrech na nás čekalo nemilé překvapení v podobě rozsáhlých spálenišť . V Peschici nás překvapilo hezké, i když ne tak rozsáhle historické centrum. Bude-li se někdo potloukat po Garganu, určitě stojí Peschici za shlédnutí. Trochu nás zarazilo další velké pódium - zřejmě se jednalo o nějaké oblastní slavnosti.
Večer jsme se opět vydali do Vieste - tentokrát s jasným cílem - koncert. Už při příjezdu do centra mi neseděl počet návštěvníků - podle mě jich bylo na takovou akci podezřele málo. Jaké bylo naše překvapení, když pódium zelo prázdnotou. Konečně jsme si aspoň mohli přečíst nově vyvěšený plakát, na kterém stálo něco o víkendových celostátních slavnostech. Trochu zklamaní jsme šli opět bloumat po městě a zašli tak aspoň do pravé italské pizzerie. Chvilku nám výběr "té pravé" trval, zaprvé hrála roli cena nabízených pokrmů, za druhé i umístění pizzerie (výhled, prostor, atd.). Na třetí pokus jsme vybrali pizzerii s krásným výhledem na město, prostornou předzahrádkou a přijatelnými cenami (od 4,5 do 8 Eur za pizzu dle nabídky). Po vynikající pizze jsem se trochu podivil nad účtem, kde byly neidentifikovatelná dvě eura za něco, co jsme neměli. Po delším přemýšlení a vzpomínání na knižního průvodce jsem přišel na to, že běžným jevem v italských restauracích je připočítání určitého poplatku za tzv. "služby". Trochu mi ztrpkl úsměv na rtech a zařekl jsem se, že kvůli těm cca 60 Kč, co jsem jim za ty služby zaplatil, jim nedám diškreci ani cent! Ale co by to bylo za výlet do Itálie, kdybychom nenavštívili pravou italskou restauraci.
Den osmý - 3. 8.:
Pátek se nesl v duchu odpočinku a fyzické i duševní přípravy na sobotní cestu domů. Odpoledne jsme ještě na chvilku zajeli do Vieste na tržiště kvůli nákupu nějakých "nezbytností" domů. Koupili jsme extra panenský olivový olej přímo z oblasti Vieste, domácí koření na maso neznámých ingrediencí a nechutnou sklenici naložených chobotnic v oleji (pro mámu opravdu lahůdka, pro nás hnus se na to jen podívat). Večer už Verunka nervózně balila a nadávala, že toho snad máme víc, než když jsme přijeli, ačkoliv tomu tak být nemohlo - snědli jsme všechno jídlo, co jsme si s sebou vezli, čili místa určitě přibylo. Pro své pohodlí jsem se snažil mít v tankbagu co nejmíň věcí, aby byl takbag co nejmenší (kvůli větrným turbulencím). Asi proto přišlo Verunce těch věcí nějak víc. Definitivně jsem jí taky oznámil, že cestu zpět pojedeme nonstop. Radost z toho neměla.
Den devátý - 4. 8.:
V sobotu jsme vstávali docela brzy, abychom se stihli nasnídat, poklidit poslední věci a předat apartmán personálu residence. Podařilo se nám vyrazit kolem desáté hodiny a jeli z Vieste opět po pobřežní krkolomné silnici č. SS89. Když už jsme se vyhrabali z hornaté oblasti a klikatá silnice přešla v ucházející rychlostní komunikaci, došlo někde před námi k havárii a provoz byl odkláněn na silnici snad té nejhorší třídy. Ta byla náporem turistů značně přetížena a kolona vozidel každou chvíli stála. Kvůli šířce vozovky nebylo možné kolonu objet ani na motorce. Po zhruba pětačtyřicetiminutové objížďce jsme se opět napojili na "osmdesát devítku". Nasadil jsem takříkajíc střed silnice a zhruba stovkou objížděl pomalu jedoucí kolonu aut. Cestou jsme minuli hořící příkop o délce asi sto metrů, po pár kilometrech jsem již v dáli zahlédl chvátající hasiče. Po předjetí stříbrného Peugeota 206 jsem se raději zařadil vpravo do svého pruhu a čekal, až houkající hasičské vozy projedou. Asi 30 metrů ode mě hasičský náklaďák nezvládl nerovnost na silnici a dostal smyk, kolem hlavy mi prolétlo jeho přední světlo, minul nás snad o 20 centimetrů a narazil do Peugeota za námi. Nehoda to byla děsivá, z Peugeota zbyly snad jen zadní sedačky. Ani nechci pomyslet, co by se stalo, kdybychom se do svého pruhu zařadili o jedno auto dřív - za toho Peugeota. Verunka z toho byla ještě dlouho špatná, stál při nás asi náš anděl strážný.
Trochu v šoku jsme pokračovali dál a v Poggio Imperiale najeli na "starou známou" dálnici A14. Cestovní tempo bylo ještě trochu svižnější než cestou tam - mohl za to nižší tankbag a já tak cestoval ve větší pohodě. Mně osobně cesta utíkala jako voda, Verunce prý moc ne. Každou půlku nádrže jsem zastavoval na krátký odpočinek, převážně kvůli Verunce a jejímu "čůrání". Kolem Pescary, Ancony a Rimini jsme opět dorazili až k Bologni, kde jsme sjeli na dálnici číslo A13 vedoucí na Ferraru a Padovu. V Padově jsme nabrali směr Venezia (Benátky) po dálnici A4. U Benátek byl provoz asi nejhustší - zhruba pětikilometrová kolona byla zakončená mýtnicí. Poplatek za úsek Poggio Imperiale - Venezia činil 33,80 Euro. Pokračovali jsme dál po "á čtyřce" směrem na Trieste a u Palmanovy sjeli na dálnici A23 směr Udine a Tarvisio. Před Tarvisiem obklopovala dálnici nádherná krajina, Alpy jsou prostě Alpy (poplatek Venezia - Tarvisio byl 13 Eur). Rakouské hranice jsme zdolali asi v sedm hodin večer. Po dálnici A2 jsme dojeli do Villachu a odtud jeli po dálnici A10 na Salzburg. Těsně před setměním jsme měli možnost si užívat krásného výhledu do okolí hor. Kolem deváté hodiny večerní už byla tma jako v pytli a začali jsme se potýkat s něčím, co nás za celou dobu dovolené nepotkalo - se zimou. Měl jsem na sobě už dvě trika, když jsem musel zastavit a obléknout si ještě nepromok. Verunka měla vrstvu oblečení ještě daleko větší, různá trika, mikinu, bundu, nepromok...a pořád jí byla zima. ) Ačkoliv jsem si myslel, že touto trasou ušetřím oproti trase přes Innsbruck 8 Euro za poplatek přes Brenner, mýlil jsem se. Mezi městy Lamm a Flachau je placený úsek dálnice, který stojí 9,5 Euro. V Salzburgu už jsme pokračovali po známé dálnici A1 do Lince a odtud již po rychlostní komunikaci A7 přes Linec a po E55 na hraniční přechod Dolní Dvořiště. Zmrzlí až na kost jsme si dali delší zastávku na Agipu v Kaplici a posilnili se čajem, klobásou a smažákem. Ačkoliv nebylo jídlo kdovíjak dobré, určitě nás trochu zahřálo. Kvůli tmě a mému černému plexi na helmě jsme se rozhodli pro trasu České Budějovice - Veselí nad Lužnicí - Jindřichův Hradec - Žirovnice. Trasa ČB - Veselí je rozhodně přehlednější a rovnější, než moje oblíbenější trasa ČB - Třeboň, proto jsem jí vybral jako noční trasu. Domů jsme dorazili asi v půl třetí ráno.
Resumé:
Celkem jsme najeli 3.880 km, na které stroj Suzuki GSX 1300R Hayabusa spotřeboval 248,01 litrů paliva. Průměrná spotřeba tak vyšla na 6,392 litrů na sto kilometrů. Závěrečných 1.520 km spotřebu trochu zvedlo hlavně kvůli vysokému rychlostnímu tempu - místy mi displej na přístrojovce hlásil průměrnou spotřebu přes osm litrů na sto kilometrů.
Za 248,01 litrů benzinu jsme utratili celkem 520 Kč a 311,78 Eur.
Poplatek za dálnice: Itálie - 101,50 Eur
Rakousko - 17,50 Eur + 129 Kč dálniční známka.
|
Další informace: | | | Myslím, že tento stroj není potřeba moc představovat. Koupil jsem ho 21.11.2006 jako funglovku. Měl jsem totiž už plný zuby inzerátů typu "sedm let stará mašina s najetými 15.000 km". Pár poznatků úvodem: ačkoliv je hmotnost bez náplní 217 kg (čili pouze o 3 kg více než moje předešlá sedmpade GSX-F), subjektivně se mi zdá daleko těžší. Je to dáno hlavně vyšším sedlem a tak mám na nerovném povrchu trochu problém s došlápnutím na zem a tím pádem i s manévrováním. Když už jsme u sedla, musím podotknout, že je měkčí a kupodivu i pohodlnější než u eFky (prověřeno i delšími cestami do zahraničí). Jízdní pozice je více předkloněná, ale nejedná se o nic nepohodlného. Oproti eFce na Buse daleko více fouká a tak výměna původního plexi za turistické (typu Aeromax od firmy MRA) na sebe nenechala dlouho čekat. Můžu říct, že pohodě za řídítky to rozhodně prospělo - silný vítr je cítit až v rychlostech nad 220 km/h. Diametrální rozdíl mezi eFkou a Busou je v brzdách, ale i tak jsem po cca 12.000 km nechal přední brzdy (kvůli nástupu brzdného účinku) osadit pancéřovými hadičkami. Brzdění je nyní radost a bohatě k tomu stačí jeden prst. Měl jsem zprvu trochu strach z "nudného" zajíždění - omezení otáček v prvních 800 km na 5500 jsem kvitoval s ušklíbnutím, ale už po první projížďce mi bylo jasné, že to je jedině dobře - aspoň jsme si na sebe navzájem zvykli. Při necelých 5500 otáčkách jede Busa na šestku skoro 170 km/h. Když už jsem u jízdních výkonů, musím zmínit neuvěřitelnou sílu motoru v jakémkoliv spektru otáček. Zrychlení z nuly na sto pod tři vteřiny, maximálka něco kolem 300 km/h - rafička tachometru se zasekne na kolíku, který trčí v místě čárky znázorňující onu magickou hodnotu (300 km/h) a otáčky pokračují smělé dál. Při běžném provozu bohatě stačí motor točit mezi 4 - 7 tisíci otáček. Od 2500 motorka plynule zrychluje, v 5000 v ní chytají saze a výkon konstantně stoupá s otáčkami bez nijakých propadů. Kolem 5000 otáček stačí na jedničku vrknout plynem a Busa se plynule staví na zadní, jak dlouho po něm pojedete záleží pouze na umění a pudu sebezáchovy řidiče. Obdobné je to i s dalšími převodovými stupni, jen na dvojku a trojku potřebujete vyšší otáčky, tím pádem i vyšší rychlost a větší pud sebezáchovy. Jízdní vlastnosti podvozku jsou špičkové - veškeré tlumící prvky má Busa plně stavitelné. Rychlé průjezdy zatáčkou nečiní stroji sebemenší potíže, i při průjezdech táhlými zatáčkami rychlostmi atakujícími 200 km/h je podvozek pevný jako skála - ani na okamžik nezaváhá. Z prvovýroby nazuté Bridgestone BT56 se zezačátku jevily jako výborné gumy, po zajetí stroje mě překvapily občasným highsiderem a krátkou životností (cca 4.500 km vč. zajíždění, čili 3.000 km při plném využití výkonu). Na doporučení jsem nazul na zadek pneu Metzeler Sportec-M3. K mému úžasu guma držela ihned zezačátku jako přibitá, pustila stroj do náklonů "až na stupačku" a vydržela neuvěřitelných 9.000 km (!) včetně dovolené ve dvou i s kuframa (cca 4.000 km). Přední Bridgestonku jsem musel vyměnit už před dovolenou, vydržela tak zhruba 8.000 km. Kompletní obutí od Metzeleru mě trochu nemile překvapilo tendencí stroje "padat" do zatáček, ale šlo pouze o to si zvyknout. Na druhou stranu umožňují náklony až na kraj možností podvozku - obroušené stupačky a pohotovostní stojan vč. držáku tomu budiž důkazem.
Na delší cesty jsem svojí Hayabusu opatřil bočními kufry od značky Givi a držáku od značky SW-Motech. Samotná montáž držáků je poněkud zdlouhavější - hlavně zadní část držáku, na který se musí přemontovat zadní blinkry a SPZ. Zbylé součásti držáku jsou na stroji umístěny velice nenápadně. Konstrukce ploten, na kterých již drží samotné kufry je vymyšlená do posledního detailu - plotny lze na držáky připevnit pomocí rychloupínacích šroubů (šrouby lze nahradit uzamykatelnými), a tak jejich montáž, respektive demontáž, zvládne každý během pár vteřin. Naplněné kufry mají samozřejmě nemalý vliv na chování celého stroje. V táhlých zatáčkách tak lze vypozorovat tendenci ke kroucení, brzdný účinek předních brzd vlivem odlehčení kola také slábne. Ke slovu přichází zadní brzda, která je nadmíru účinná. Motorka má i větší snahu se stavět na zadní, s výkonem stroje i tak nejsou potíže. Průběh motodovolené 2007 si můžete přečíst o pár řádků výše. Poslední úpravou, kterou pro Busu chystám je přímý filtr sání a powercommander. Na fotkách ještě nejsou cca měsíc staré Yoshimury Tri-Oval (titan) a leštěné límce ráfků kol. |
Hodnocení spotřeby: | | | 5,8 - 8,8 l / 100 km |
Oznámkování motorky: | | | Hodnocení motoru: | 1 | | | Hodnocení podvozku: | 1 | | | Běžný provoz: | 1 | | | Sportovní vlastnosti: | 1 | | | Cestovní vlastnosti: | 2 | | | Spolehlivost, kvalita a cena servisu: | 1 | | | Celková známka: | 1.17 |
|
První pomoc
